Lidovci, přítomní v české politice nepřetržitě od r. 1919, mohou nejbližší parlamentní volby očekávat pouze s největšími obavami. Ani značka KDU, kterou si připojili k tradiční zkratce ČSL v dubnu 1990, nemusí jubilejní dvacítku v parlamentu dlouho přečkat. Ve čtvrtek 3. června 2010 volební období Poslanecké sněmovny končí a s ním i dosavadní jistota lidoveckých křesel. Odevzdaná pouť někdejší „klidné síly“ k tomuto datu připomíná anabázi nešťastné “Pastýřky putující k dubnu“ ze stejnojmenné epické básně Robinsona Jefferse.
Teď už je zřejmé, že z odchodu někdejšího předsedy Miroslava Kalouska a jeho družiny se lidovci ještě dlouho nevzpamatují. Tak jako tiché odstranění zátěže v osobě Jiřího Čunka křesťanské demokraty posílilo, tak je Kalouskovo prásknutí dveřmi zase oslabilo. Želet jistě nemusí odchodu Kalouskova spojence Ladislava Šustra, zvaného „penězovod“, jenž se chystal za milion torpédovat novelu loterijního zákona. Naproti tomu ztráta serióznějších osobností jako např. Ludmily Müllerové, Pavla Severy či Jaroslava Lobkowicze, nepochybně KDU-ČSL poškodila. Úbytek známých jmen ze svého řídnoucího stádečka staronový šéf Cyril Svoboda neustál bez emocí a neprozřetelně odmítl i účast v provizorní vládě. Když k tomu přidal ještě trapný (a zatím prohraný) soudní spor s charitativní organizací o dům v Dejvicích, důvěra ve stranu jím vedenou zákonitě ještě poklesla. Lidoveckou image nevylepšil ani bývalý lidovecký hejtman František Dohnal, šéfující nyní NKÚ, když odmítl kontrolu hospodaření svého úřadu podezřelého z neúčelného vyhazování státních peněz. Volební preference KDU-ČSL, v září přesahující sedm procent, se smrskly těsně nad pětiprocentní hranici vstupu do sněmovny.
Je v tom ovšem i podpora pro kooperující Evropskou demokratickou stranu Jany Hybáškové, která v červnových volbách do Evropského parlamentu získala skoro tři procenta hlasů. Takže jaké jsou vlastně skutečné preference strany, která chtěla po listopadu 1989 zastupovat všechny křesťanské voliče, neboli zhruba 30% občanů, hlásících se ke křesťanství? Zdá se, že odpověď na tuto otázku lidovce děsí natolik, že si ji raději nekladou. Trpně jako ovce na porážku jdou vstříc termínu voleb, který podobně jako duben pro Jeffersovu pastýřku Klárku může být jejich smutným koncem. Vedení KDU-ČSL odmítá přiznat příčinu úpadku: postupné selhávání v základních principech křesťanské politiky. Začalo to strachem z názorového střetu s ateistickou částí politiků a novinářů, od počátku usilujících o marginalizaci křesťansky orientované strany. Naprosto zásadní byl spor o účinnou ochranu lidského života před narozením. Popletené uhýbání se zvrtlo v nadbíhání kritikům křesťanských zásad a v ostrakizování zásadových politiků jako byl Augustin Navrátil či Jiří Karas. Následovala ztráta odpovědnosti za hřivny důvěry voličů a skluz ke špatně skrývanému populismu. Padá to na vrub polistopadových šéfů strany, počínaje už v obraně počatého života nepevným Josefem Luxem. Pokračoval v tom Cyril Svoboda, jenž se schovával za tvrzení, že „i křesťanské ženy chodí na potrat“, a Miroslav Kalousek, který se veřejně vzdal úsilí o právní ochranu nenarozených. Připočteme-li k tomu Svobodovo horování pro Evropskou unii, jež odmítla křesťansko-židovské kořeny evropské civilizace, či Kalouskovo „pragmatické“ vyjednávání o koalici se sociálními demokraty za podpory komunistů, je obraz myšlenkového rozvratu strany takřka úplný.
Zbývá snad ještě nevyužití sociálního učení církve, jež mohlo z KDU-ČSL učinit uznávaného hráče, tlumícího nejtvrdší dopady restaurovaného kapitalismu. Ale i když se lidovci snažili řadu prorodinných a propopulačních opatření iniciovat, většinou se nechali zatlačit na vedlejší kolej a pouze sekundovali polovičatým či populistickým návrhům konkurenčních stran. To je patrné i v nynější krizi, kdy se přidali k hlasovacímu komplotu ČSSD a KSČ, ruinujícímu úsporná opatření vlády, aby bez ohledu na rostoucí státní dluh zachránili alespoň zdání své „lidovosti“ před zbytky skalních voličů.
Pokud se však KDU-ČSL do voleb personálně i programově (a hlavně zázračně) nepromění, nebudou mít žádný důvod ji volit ani skalní příznivci. Maximálně by snad nad ní mohli zaplakat spolu s Jeffersem: "…Vystoupila na větrné temeno kopce; nebohé stádečko se jí tísnilo u nohou a Klárka putovala k severu, bosá v šedém dešti, nepřítomná duchem jako náměsíčník, vedený niterním nutkáním, či spíše podobna jakési věčné touze osamělých vrchů…".
