Když jihokorejská automobilka Hyundai s velkou slávou vstupovala v Moravskoslezském kraji do Nošovic, ze všech stran se ozývalo heslo: Pracovní místa! Mluvili o nich, nešetře úsměvy, top-manažeři podniku, vláda i vedení kraje. Ovšem, letos 2. prosince v podniku vypukla hodinová stávka. Důvod? Nesnesitelné pracovní podmínky, srovnatelné s fázemi kapitalismu, které měla mít kulturní, vzdělanostní a sociálně citlivá společnosti už nejméně sto let za sebou. S jakým fenoménem máme tu čest? Zdá se, že se zde sbíhají tři faktory, z nichž každý je špatný. Především se ukazuje, že za určitých podmínek se zaměstnavatelé vracejí ke kapitalismu 19. století. Dalším faktorem zdá se být – v tomto konkrétním případě – asijská mentalita vlastníků vycházející z tradičního přebytku pracovní síly. A konečně třetím je sama povaha kapitálu v období globalizace.
Jak píše sociolog Zygmund Bauman, přestávají existovat jakékoliv lidské vztahy mezi vlastníky (majoritními akcionáři) a zaměstnanci. Jejich osudy se rozešly. Vlastník se stal neurčitý, pohyblivý, sídlí neznámo kde. Naprostá většina zaměstnanců ho nikdy na vlastní oči nespatří. Pro „globální kapitalisty“ není zaměstnanec nic. Nemá tvář, nemá osud, je kdykoliv vyměnitelný za jiného. Je tedy mnohem méně, než býval otrok pro svého pána.
Tohle odosobnění vztahů představuje výhodu pro vlastníky, kteří se nemusejí zabývat lidským faktorem. Je ale katastrofou pro zaměstnance. Pokud se rozhodnou stávkovat, a tím překážet globálnímu kapitálu, pak pro majoritní akcionáře není nic snazšího než sbalit tovární haly a přesunout je jinam, kde bude pracovní síla v ještě bezmocnější pozici.
V případě nošovické továrny Hyundai vyšlo najevo, že nejšpinavější práci z hlediska sociálních vztahů v ní odvádí český management. Na tom ale není nic překvapivého, když si uvědomíme, v jaké zvláštní situaci manažeři bývají. Pohybují se ve dvou prostorech. V tom prvním jsou blízko vrcholového managementu firmy, dokonce někdy i blízko majoritních akcionářů. Setkávají se s nimi, občas dostanou pozvánku na večeři. Především ale pobírají stonásobky průměrných platů ve firmě. Zároveň ale pobývají manažeři s těmi lidmi, jejichž totální ovládnutí a pacifikace představují požadovaný výsledek z pohledu vlastníků společnosti. Rodí se drábská mentalita.
Nedávno jsem měla ve studiu Před půlnocí paní Soňu Baťovou, manželku Tomáše Bati. Během rozhovoru jsme mluvily i o etice podnikání. Paní Baťová vzpomínala na to, že její muž v duchu rodinné tradice se stýkal nejenom s manažery, ale chodil pravidelně mezi ostatní zaměstnance, z nichž mnohé osobně znal. Ti lidé ve firmě často pracovali celý život. Nechci idealizovat, ale kvalifikovaná pracovní síla měla v minulosti pro zaměstnavatele svou cenu. Podnikatel byl svázán s místem svého podniku, dokonce bydlel někde poblíž, a často sám znal technologie. Svým způsobem dovedl tedy ocenit práci.
Současný globální kapitál podniká ve stovkách odvětví všude po světě a jen „vyrábí peníze“. Nikde se nezastaví, nikde nezapouští kořeny, s ničím se nesžívá, nic nerespektuje, s nikým nemá soucit. Už to není člověk, ale neprobádaná fyzikální síla. Živel, tsunami, písečná bouře, požár, tunguský meteorit, zemětřesení… Zkrátka něco z té kategorie.
