Kdysi Karel Gott zpíval: "… jsi jen jiná, než chci já…" Pravda, o děvčeti, ale možno jej vztáhnout na všechna pohlaví. Vskutku občas je někdo jiný, než by druhý chtěl. Rozumní přemýšlejí, v čem je asi zakopaný pejsek oné jinakosti. Jiří Paroubek nyní v projevu sdělil: "Jsem takový, jaký jsem," s tím, že jsou chvíle, kdy mu nerozumí jeho spolupracovníci. Měl dodat, že často ho nechápou i nespolupracovníci. Problém tohoto neporozumění ovšem umí předseda ČSSD snadno vysvětlit. Jsou jiní, než chce on. Kupříkladu média. Ta tituloval jako "pravicová" nebo "úslužná provládní". A protože jsou jiná, než jaká by chtěl, už Paroubek ani neví, "kolik jsme za posledních čtrnáct dní rozdali trestních oznámení". "Zkrátka, média nás nemilují," dodal. Gott pěje: "Nemám právě paměť na jména, tak jí říkám: lásko má!" Paroubek si neláskyplná novinářská jména pamatuje jako slon. Měli bychom mu položit otázku: byli novináři, kteří za ním kdysi stáli při boji s Milošem Zemanem, podle tehdejší Zemanovy definice "žumpa" nebo dle současného Paroubkova označení "pravicoví"?
Je ovšem nepřesné vyslovovat jedním dechem „pravicový“ a „úslužně provládní“. Zdejší vláda není natolik pravicová, aby skutečného pravicového (nejen) novináře uspokojila. A nad tím, že Paroubka kritizují i (nejen) žurnalisté, kteří jsou bytostně levicově založeni, by se měl zamyslet spíš on. Uveďme jeden příklad: on pasoval komunistickou stranu na autentickou levicovou partaj, s níž je možné spolupracovat, ba vládnout. To se mnoha levicovým (nejen) novinářům nezdálo. I proto Paroubkův víkendový rasantní úprk od kamarádšoftu s KSČM. Že někomu - ať už levičákovi, pravičákovi, či člověku zdravému rozumu, bez ohledu na to, zda je novinář nebo občan jiného povolání - tento náhlý přerod připadl poněkud akrobatický, není divu. Právě tak pěkná pochvala americkému generálu Wessley Clarkovi. Prý coby host na sociálně demokratickém setkání mluvil dobře, jenom má jiné názory. Pronést ovšem generálova slova človíček (neřku-li novinář) z prostoru zemí Koruny české, označil by jej předseda ČSSD za „provládního“ s celou dávkou opovržení, jíž toto označení v našem zeměpisném prostoru s sebou od nepaměti přináší.
Možná by se měl Jiří Paroubek zamyslet, zda je zcela důvěryhodný. Jestli příliš nechce, aby všichni byli takoví, jak si přeje on. Pro lidi (včetně novinářů) kritického rozumu je velmi složité následovat a respektovat ho, nechtějí-li stát na rohu s nasliněným prstem a sledovat, jak fouká vítr veřejného mínění - jak to pěkně obrazně popsal jeden z kolegů, v žádném případě pravicový a úslužný k vládě. Paroubkův nepřítel by možná napsal, že sociálně demokratický šéf touží, aby zase byly poměry, v nichž média referují tak, jak určuje ústřední výbor. Nejsem jeho nepřítelem, navíc si to doopravdy nemyslím, a proto nic takového nepíši. Jenom bych Jiřího Paroubka rád upozornil, že podávat žaloby na někoho, o němž si myslím, že mě nemiluje, páchne zhrzeností. A ta není úctyhodná. Byť je ten druhý jiný než chci já.
