Praha si nyní chystá honosný zápis do historie „o velkém setkání prezidentů dvou rivalitních mocností“. Bude z toho zřejmě i velká sláva. Optimisti to mohou nazvat (a určitě to mnozí také udělají) soumrakem vojenské nukleární éry. Atomové arzenály díky „pražské americko-ruské smlouvě“ pořádně zhubnou. Leckterým generálům na obou stranách pro to asi ukápne i nejedna nostalgická slza. Avšak tato smlouva ani tak není rozloučením s nejstrašnějším druhem zbraní, které po srpnu 1945 už nikdy nebyly ve válce použity, jako spíše svědčí o tom, že už dávno (dejme tomu, že zhruba od devadesátých let XX. století) se teoretici nových válek a tedy nových vojenských strategií a operativních taktik orientují na jiné – nenukleární – moderní koncepce řešení silových konfliktů.
Virtuální pohřeb válečného arsenálu
Řada vojenských doktrín sice bere (a ještě delší dobu jistě bude brát) na milost „malé“ taktické nukleární zbraně. Ale technologický vývoj dává vojákům k dispozici stále větší škálu zcela nových („konvenčních“) zbraní velké ničivé síly, naprosto však dostačující k vítězství nad protivníkem, je-li přitom de facto povolena absolutní devastace nepřátelského prostoru.
O tomto vývoji se v Praze při setkání (a slavnostních projevech) pánů Obamy a Medvěděva sotva bude mluvit. Raději budou vznešeně pohřbívat celou epochu existence nukleárních zbraní, jichž se nahromadilo tolik, že to prokazatelně stále stačí na zničení skoro všeho živého na Zemi.
Napříště může mít dosavadní „atomová nádivka“ v hlavicích raket a v dělostřeleckých šrapnelech smysl jedině v tom, že se přemění na energeticky mnohem skromnější palivo pro atomové elektrárny. (Ostatně to je taky jeden z důvodů, proč dnešní ruský uran kupují USA od Moskvy a proč se z takového dříve nemyslitelného obchodu už několikrát stal vášnivý spor o cenu a obviňování z dumpingu!)
Odsouzeni k podpisu
Pravděpodobně jedním z nejurgentnějších důvodů podpisu Pražské smlouvy je však poznatek o nemožnosti dále trvale zabraňovat jiným zemím ve vývoji jejich vlastních nukleárních zbraní. Ve Vídni na zasedáních I.A.E.A. i v Radě bezpečnosti OSN nesčetněkrát zaznělo, že pouze vzdají-li se velmoci nukleárních zbraní, bude morálně odůvodnitelné žádat i od jiných, aby neusilovaly o atomové zbraně. Strach, že se atom dostane také do rukou teroristů, přišel až později a dodatečně, ale samozřejmě taky hraje svou velkou úlohu.
Po slavnostních fanfárách na Pražském hradě bude příhodné dost akcentovat právě tyto motivy. Nebude však možné zazlívat názor skeptiků, řeknou-li: „Příliš pozdě! Výhybka moderních vojenských technologií a kardinální zaměření VPK (vojensko-průmyslových komplexů) už je víc než 30 let přehozena na modernější a vůbec praktičtější kolej!“
V Rusku se to týká asi 650 velkých závodů VPK, v USA kvůli vysoké specializaci několikanásobně víc. A v plném rozběhu je už od loňského podzimu složitý systém sešrotování dávno dosloužilých raketových komponentů – a proto také i hodně nebezpečných. Stát to bude spoustu miliard.
Dějinný význam Pražského summitu
Význam pražského setkání Obamy a Medvěděva je značný. Ale o „Pražské smlouvě“ se to už tak snadno říci nedá. Zasekla se dost neúprosně na ujednání o vzájemném minimu raketojaderné síly – a celý uplynulý rok se pak nepohnula ani o hlemýždí kýchnutí. A co hůře: přes pečlivě volená konciliantní slova z obou stran stále narůstá vzájemná nedůvěra o celkovém zaměření zahraniční politiky obou soupeřů.
Moskva si od prosince loňského roku (kdy vypršela předešlá „Velká nukleární parita“) párkrát nahlas připomněla Ševardnadzeho oblíbené gruzínské úsloví: „Nepodepsané sliby mají stejnou cenu jako už loni snědený kaviár.“ Eduard Ambrosievič to řekl, když si jednou Michail Gorbačov posteskl nad tím, co zbylo po pádu berlínské zdi z ujištění, že se vojenské struktury NATO nemíní a nebudou posouvat dál na východ.
Rusko se nyní dívá na nové americké základny v Rumunsku a Bulharsku, samozřejmě včetně přibývajících raket (jejichž početnost i dalekonosnost se může rychle zvětšovat z původně deklarovaných parametrů), jako na důkaz připravenosti Washingtonu silově dlouhodobě a trvale prosazovat své zájmy. Americká raketová a námořní síla na březích Černého moře je cosi, co Moskva bere jako kardinální vojenskou kotvu zámořské supervelmoci ve vztahu k celému Blízkému východu „i s nejbližšími sousedy“ – tj. Ukrajinou, Kavkazem a „zakavkazským“ Kaspikem.
Pražská smlouva může mít řadu souběžných prohlášení a deklarací. Ale jejím jádrem (či aspoň důležitým komponentem) – jak si to Moskva „horoucně“ přála – nebude jasně zdůrazněná vazba na PRO (protiraketové systémy s garancí bezpečnosti pro vzájemné partnery Západu a Východu). A to v očích Kremlu radikálně snižuje hodnotu „pražské strategické dohody“.
Další vývoj vojenských doktrín Moskvy a Washingtonu tedy je a bude od Pražského dokumentu zřejmě zcela nezávislý. Škoda. Je to jako zvolat: „Ať žije drastické zhubnutí atomových arzenálů!“ – Ale jako rivalové na všech ostatních strategických polích se stále musíme a budeme mít vzájemně na pozoru. Takhle upřímně to sotva bude řečeno z americké či ruské strany, ale na obou stranách budou vědět, že to tak je. Jen tuhle realitu dále přetrvávající nedůvěry osladí pro fotografy a kameramany světového tisku zářivými úsměvy. Aspoň to.
- Ruská vojenská raketa autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/16/1529/152852.jpg
- Jaderná strategie autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/16/1554/155311.jpg
- Barack Obama a Dmitrij Medveděv autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/14/1313/131236.jpg
- Jaderné zbraně autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1144/114352.jpg
