Není divu, že dominantní poloha Pražského hradu svádí jeho privilegované obyvatele k povznesenému nazírání na obyčejné smrtelníky. Úměrně vysokosti sídla českých králů nad městy pražskými se tu líhnou velké, ale i velikášské koncepce vládní moci. Jedny působí ušlechtilou důstojností, jiné až bizarní ambiciózností či směšností. Pěstuje se zde i šaškovská tradice, jež očividnou státnickou hloupost obrací v intelektuální žert neboli bonmot. Šašci jsou obvykle profesionálové, někdy jsou však jimi sami vládci. Jejich humor bývá iracionální, černý a jadrný, aby si také podhradí přišlo na své.
Jedním z nejstarších profesionálních bavičů byl podle Starých pověstí českých kouzelník Žito u dvora krále Václava IV. Žito proslul mnoha nevázanými kousky, za jeho majstrštyk se však pokládají divy na Václavově svatbě s bavorskou kněžnou Žofií v roce 1389. Král neobyčejně stál o to, aby jeho čaroděj pokořil bavorské kejklíře, které si kněžna přivezla s sebou. Když jim Žito přičaroval parohy a kopyta, popadl také jednoho z nich a počal ho soukat do široce roztažených úst. Než se kdo nadál, měl Žito Bavoráka v sobě, až na jeho škorně, které pohrdlivě vyplivl. Načež, praví pověst, „vyvrhl Švába, jenž ho patrně tlačil“ do kádě plné vody. „Lidé kol křičeli, tleskali, jásali, všichni se smáli, chechtali, až se prohýbali, za břicha popadali. Od smíchu rudí, slzící ukazovali si na Bavora, z něhož voda jen crčela, jak na konci pod plachtu vklouzl a se schoval,“ uzavírá Alois Jirásek mystifikaci, jež obsahuje vše, co si panovník pro svou popularitu mohl přát.
Jiného druhu byl šprýmař Engelender, jinak anglický podvodník Eduard Kelley, vydávající se za alchymistu, který podivínskému císaři Rudolfu II. slíbil vyjevit tajemství výroby zlata. Pokus na pražském hradě dopadl skvěle, císař v kelímku na ohništi opravdu zlato našel. Podvod spočíval v tom, že ve dvojitém dně bedny s přípravky byl skryt pomocník, který zlato do kelímku vpravil a znovu se ukryl. Císař tento klam neprohlédl, Engelendera jmenoval „zlatým“ rytířem a umožnil mu zbohatnout. Zhýralý život a pohrdání ostatními dvořany vyvrcholily soubojem, v němž alchymista zabil císařského úředníka, což se mu stalo osudným. Byl uvězněn nejprve na Křivoklátě a po útěku, při němž si zlomil nohu, ještě na hradě Hněvíně. Když si při útěku z Hněvína zlomil i druhou nohu, vypil raději jed, protože nechtěl žít jako mrzák.
Ani sám císař Rudolf II. nepatřil k nejserióznějším panovníkům. Tvůrci jeho divadelního portrétu v nesmrtelném Golemovi Jiří Voskovec s Janem Werichem císaře popsali celkem výstižně: „Tento starý romantik, jenž tak sympaticky zanedbával osudy svých zemí, aby se opájel vědou, kterou vášnivě proměnil v básnictví k všeobecnému rozhořčení pozitivních učenců, tento mecenáš dobrodruhů a předních šarlatánů je současně moudrým šaškem a bláznivým básníkem, směšným králem a důstojným soukromníkem, zlým soudcem a sympatickým kamarádem.“
Posledním králem, který obýval pražský hrad, byl císař Ferdinand V. „Dobrotivý“. Často byl označován za slabomyslného a dodnes o něm kolují humorné zkazky. Je pravda, že byl na panovníka poněkud prostší povahy, vládnutí však prý mu nevadilo, „jen kdyby nemusel stále něco podepisovat“. Když po revolučních událostech roku 1848 předával moc svému synovci, osmnáctiletému Františku Josefovi I., který mu vkleče děkoval a prosil o požehnání, řekl mu dobrácky: „To nic, rádo se stalo. Buď jen hodný!“
Naopak humor, připisovaný tragickému protektorátnímu prezidentovi Emilu Háchovi, už měl docela šibeniční ráz. Esesák přivede Háchu ke zdi, na níž je napsáno „Hitler je vůl“. Hácha se skloní, pozorně čte a praví: „Pořád jim říkám, aby všechno psali nejdřív německy a teprve potom česky!“
Šaškovskými loutkami Moskvy se stali komunističtí obyvatelé Hradu. Jejich ponurý humor byl založen na lži. Klement Gottwald se před pučem v roce 1948 zapřísahal, že KSČ nikdy neznárodní živnosti a nezavede kolchozy. Jeho nástupce Antonín Zápotocký ještě dva dny před měnovou reformou v roce 1953 tvrdil, že měna je pevná a reforma nepřipadá v úvahu. Vzhledem k naprostému opaku, který v obou případech nastal, lze tato prohlášení chápat i jako absurdní legraci; její faktické dopady byly ovšem pro Československo a miliony jeho občanů zdrcující.
Bizarní způsob humoru vrátil na Hrad pan prezident Miloš Zeman. Už jeho předvolební kampaň byla plná osobních útoků a vyvolávání přízraku sudetských Němců. Menší politické strany označil za plevel, načež na Hrad i do vlády přivedl příslušníky a příznivce své vlastní neparlamentní a neúspěšné straničky SPOZ. Přestože ví, že vláda bez mandátu z demokratických voleb nemůže dostat důvěru Sněmovny, pokouší se vyhnout jmenování kabinetu podporovaného většinou 101 poslanců. A požadavek, aby těchto 101 poslanců přineslo notářsky ověřené podpisy, už zní úplně jako neslušný vtip diktátora banánové republiky. Všímá si toho například i politolog a komentátor Práva Jiří Pehe, podle něhož by třeba předsedkyně Sněmovny mohla před vystoupením prezidenta od něj "požadovat lékařské osvědčení, že nemá silnou 'virózu'".Podobně by parlament mohl prezidenta vyzvat, aby si „zašel laskavě napřed k notáři, ať ověří jeho totožnost, chce-li nějaký zákon vetovat“.
Je možné, že kocourkovská atmosféra, kterou prezident „dolních deseti milionů“ navodil, někomu připadá zábavná. Jak ale Jiří Pehe připomíná, z historie už víme, že „celá řada velkých kalamit začínala jako zdánlivá fraška“.
