Asijský fotbal se v evropských zemích příliš velkému zájmu nětěší. Na novinové stránky se v naprosté většině dostává pouze ve dvou případech. Prvním jsou zprávy o hrstce výjimečných hráčů typu Shinji Kagawy či Ji-Sunga Parka v evropských ligách, druhým potom zprávy o přestupech vysloužilých hvězd do bohatých čínských týmů – Didier Drogba je příkladem za všechny. Samotný asijský fotbal potom provázejí mýty o slušné technické úrovni, ale neschopnosti vyrovnat se se silovými evropskými ligami. Tato charakteristika se však stále významněji vzdaluje realitě a každý další zápas národních týmů (včetně včerejší jasné výhry Japonska 3:0 nad Lotyši) to potvrzuje.
Čínský či severokorejský fotbal má před sebou stále ještě dlouhou cestu ke konkurenceschopnosti na světové scéně. V případě japonského či jihokorejského fotbalu je to ovšem jiný příběh. Obě země se předvedly světu na společně pořádaném mistrovství světa v roce 2002, v kterém japonský výběr postoupil ze skupiny z prvního místa, korejský se výhrou nad Španělskem probojoval dokonce do semifinále.
Od té doby zájem o asijský fotbal opadl. V evropských ligách se však postupně začali prosazovat korejští a japonští fotbalisté. Obzvláště Japonsko vzrostlo ve „vývozu“ svých fotbalistů. V devadesátých letech byli základem národního týmu fotbalisté japonské J-league (např. Masami Ihara), v nultých letech 21. století už se japonské hvězdy uplatňovaly i v evropských soutěžích, příkladem může být reklamní star Shunsuke Nakamura (Celtic) nebo brankář Hidetoshi Nakata (AS Řím, Parma, Fiorentina).
Keisuke Honda (CSKA Moskva), Shinji Kagawa (Man United), Atsuto Uchida (Schalke) nebo Yuto Nagatomo (Inter) patří k základům současné generace japonského národního týmu, která se dokázala prosadit v nejlepších evropských soutěžích. I proto prožívá národní tým velmi dobré období. V roce 2011 vyhráli „modří samurajové“ pod vedením italského kouče Alberta Zaccheroniho Asijský pohár, nejvýznamnější mezinárodní soutěž v Asii. Zároveň jsou na nejlepší cestě kvalifikovat se na světový pohár v roce 2014, když z šesti odehraných kvalifikačních utkání jedinkrát prohráli a jednou remizovali. V loňském roce se jim potom podařilo skalpovat dva fotbalové velikány – na londýnské olympiádě porazilo Japonsko Španěly, v přátelském utkání o něco později výběr Francie. Něco, co by ještě před deseti lety bylo naprosto nemyslitelné.
Přesto, že vývoz japonských fotbalistů do jisté míry kopíruje celosvětový trend (v devadesátých letech byly velké transfery zahraničních hráčů stále ještě v plenkách), nesporné úspěchy národního týmu vycházejí z dlouhodobého vztahu společnosti k fotbalu. Spolu s baseballem si totiž fotbal v asijských státech vypracoval nesporný věhlas. Jak v Jižní Koreji, tak v Japonsku návštěvnost fotbalových utkání často překračuje tu britskou nebo německou, média pečlivě sledují úspěchy svých hvězd v zahraničí (korejská televize měla například vlastní grafiku pro utkání Manchesteru United, kterou spouštěla, pouze pokud byl na hřišti Ji-Sung Park), fotbalové kroužky a kluby oplývají nebývalým zájmem dětí.
Spolu s intenzivní výchovou nadějí, která Japoncům dodává výjimečné technické dovednosti, se proměnil i celý japonský fotbalový systém. Japonský fotbalový svaz si před několika lety uvědomil, že technická zdatnost ligových hráčů nedostačuje při konfrontaci se silovými ligami v zahraničí. Pozměnil proto pravidla a nařídil rozhodčím dovolit více fyzického kontaktu bez zapískání faulu. Úspěch tohoto přístupu (který nyní kopíruje Austrálie) je viditelný, nebyl by však možný bez vysoce integrovaného způsobu nahlížení na fotbal, který je přirovnatelný k tomu španělskému. V Japonsku totiž panuje kolektivní shoda na budoucím směřování domácího fotbalu, která se rovnoměrně aplikuje na celou ligovou strukturu.
Stejná filosofie a způsob trénování tak provází japonské fotbalisty od nejmenších let až k dospělosti. Oproti minulému století dbá výcvik nejen na technické dovednosti a taktické znalosti, které se Japoncům vštěpují od raného dětství, ale více akcentuje i fyzickou stránku hry, která má hráče připravit na konfrontaci se zahraničím. Tento přístup byl schopný vyprodukovat úspěšné hráče, kteří pravidelně nastupují za přední evropské velkokluby a zároveň tvoří kostru stále úspěšnějšímu japonskému nároďáku. Není proto náhoda, že Japonsko začíná být schopné konkurovat Evropě.
