Existují Havlovy děti? A pokud ano, kdo jsou a jak se poznají? Jak se liší od dětí Husákových? A bude mít každý další český prezident svou vlastní generaci? Dovolte mi hlavní otázku rozetnout hned v úvodu: Jsem přesvědčen, že Havlovy děti existují (a pravděpodobně je o tom přesvědčen i exprezident Havel). Jde o první generaci, která už nevyrůstala pod rudými hvězdami, nebyla vychovávána v socialistických mantinelech, nemusela učitelky oslovovat soudružko a v těchto dnech završuje svůj devatenáctý, dvacátý, dvaadvacátý,… rok života. Jak je libo. Ostatně, i já se považuji za jedno z Havlových dětí.
Husákův silný ročník. Havlova demokracie
Sousloví Husákovy děti znáte, známe. Do všeobecného povědomí vešlo už dávno a celkem běžně se používá pro označení lidí, kteří vyrůstali ve druhé polovině 70. a v první polovině 80. let. Pojmenování Havlovy děti, vztahující se na osoby narozené kolem roku 1989, se ale vyskytuje jen tu a tam a při odhalování jeho významu čtenáři nepomůže ani všemocný vyhledávač Google.
Může se zdát, že v případě postavy prvního polistopadového prezidenta existuje určitá snaha vyhnout se recyklaci označení, v němž figuruje jeho komunistický předchůdce Gustáv Husák. Povaha obou pojmenování se přitom (až na jednu výjimku – jak Husákovy, tak Havlovy děti se za Husáka/Havla narodily a za jeho pobytu na Pražském hradě vyrůstaly) výrazně liší: Husákova generace, děti normalizace, stojí na plánované, vstřícné porodní a rodinné politice. Generace Havlova vznikla náhodou a stejně nečekaně, jak nečekaný byl i sametový podzim. Na svět přicházela v době, kdy se hroutil komunismus; na listopadových změnách se nepodílela a vyrůstala v podstatně odlišnějším prostředí než lidé o pouhých pět let starší. Rozum brala ve svobodném Česku.
Zatímco Husákovy děti stojí na populačně silných ročnících, Havlovy děti vycházejí z demokratické společnosti. Husákovy děti pojí společná zkušenost. Havlovy děti pojí společné principy a tu větší, tu menší smysl pro „havlovskou pravdu a lásku“.
Kaplický jako kmotr Havlových dětí
Že zmiňovaná generace opravdu existuje (a není jen fikcí autora), jasně demonstroval letošní ročník festivalu filmů s lidskoprávní tematikou Jeden svět, když si do svého názvu vetknul podtitul „festival pro první dospělou polistopadovou generaci“. Na většině propagačních materiálů byla fotografie Václava Havla v porodnici za vozíčkem s novorozencem, kterou doprovázelo motto: „Před dvaceti lety jste přišli do svobody. Teď ukažte, jak s ní umíte naložit.“ I Havel tedy podpořil myšlenku, že „jeho děti“ existují. Jen Češi zatím nemají na takové označení chuť.
Nová generace, jíž bylo do názvu vetknuto příjmení bývalé hlavy státu, se přitom začíná hlásit o slovo. Zatím nejzřetelnějším projevem Havlových dětí, které mohou být v prvním momentu považovány za povrchní, konzumní a až automaticky přijímající všechny nabízené možnosti, byla iniciativa pro stavbu Kaplického knihovny na pražské Letné. Prostřednictvím společenství Demokracie staví se zde „jeho děti“ postavily nejen za konkrétní stavbu, ale také za vizi. Za myšlenku.
Kaplický (stejně jako Václav Havel nebo Miloš Forman) navíc v mnoha případech vystihuje její vzory: Jde o Čecha, který si nezadal s komunismem, dokázal se svým talentem prorazit na Západ a stal se úspěšným, uznávaným i bohatým. Jeho odkaz je originální, kontroverzní a provokativní; zájem dvacetiletých přitáhne i navzdory tomu, že je mu sedmdesát.
A co Klaus?
Demografické křivky mluví o tom, že v Česku v posledních letech probíhal další babyboom. Silné Husákovy ročníky na svět přiváděly své vlastní potomky. V době, kdy klesá porodnost, vzniklo podhoubí pro to výrazný populační nárůst v budoucnu pojmenovat a vymezit. Dnes se můžeme jen domýšlet, zda se této generaci bude říkat druhá Husákova, nebo přímo Klausova. Zda i další český prezident v řadě (chtě nechtě) dá své jméno nejčerstvějším ročníkům. Bude ale rozhodně zajímavé sledovat, jakými specifiky si případné prezidentské přízvisko dnešní děti vyslouží.
