Ani deset dní protestů nepřinutilo dvaaosmdesátiletého egyptského prezidenta k demisi. Husní Mubarak sice slíbil, že v zářijových prezidentských volbách už kandidovat nebude, od protestujících dostal ale ultimátum k odstoupení nejpozději do zítřka. Bude záležet na armádě, která zatím neobyčejně tolerantně moderovala průběh nepokojů, zda nejvytrvalejší demonstranty zítra pustí až k prezidentskému paláci. Téměř jistě chce zabránit dalšímu krveprolití – ať už při zásahu proti lidem nebo při střetu protestujících s obránci prezidenta. Mubarakovy dny ve funkci jsou tak jako tak sečteny. Ale v osobě jeho nástupce se bude rozhodovat o osudech (nejen) arabského světa.
Převrat v Egyptě samozřejmě není nějakým operetním pučem v tzv. banánové republice. Z geopolitického hlediska hrál Egypt vždy velevýznamnou úlohu pro celou oblast Středomoří. Jako nejlidnatější arabský stát byl pokládán za lídra arabského světa. Vystřídala se zde prosovětská i proamerická orientace a vůči Izraeli útočná i smířlivá politika. V Lize arabských států Egypt pod Mubarakovým vedením působil jako stoupenec mírového soužití s Izraelem i opatrný (ale důsledný) odpůrce arabského expansionismu, ať už iráckého nebo íránského typu. V důsledku Mubarakova obezřetného postoje nedošlo za 30 let jeho vlády k žádné válce s Izraelem.
Podobně jako v Tunisku jsou v Egyptě zakázány náboženské politické strany, včetně islamistického opozičního hnutí tzv. Muslimského bratrstva. Toto „panislámské“ (víceméně ale sunnitské hnutí) usiluje o podporu veřejnosti hlavně kladením populistických sociálních požadavků, zároveň však podporuje teroristické akce v arabských zemích a hlásá rozšíření islámského vlivu i za cenu „použití meče“ (zkřížené šavle má i ve znaku). Byli to také radikální islamisté, kteří v říjnu 1981 zavraždili Mubarakova předchůdce a zastánce sekulárního státu Anvara Sadata, jehož „smrtelným hříchem“ v očích bratrstva byl podpis dohod v Camp Davidu o uznání státu Izrael. Bratrstvo usiluje o nastolení přísně islámské vlády ve všech arabských zemích; netají se ani tím, že konečným cílem má být světový chalífát. Právě tyto fundamentalistické postoje, vraždy a sabotáže byly pro egyptské prezidenty důvodem k zákazu bratrstva.
Prezidentský režim v egyptském provedení samozřejmě nikdy nebyl ukázkou dokonalé západní demokracie. Nejtíživější je problém chudoby, která postihuje asi 40 procent obyvatel. Nesoběstačnost ve výrobě potravin souvisí jak s nárůstem populace, tak s nedostatkem úrodné půdy, který nevyřešila ani stavba Asuánské přehrady. Lidskoprávní organizace typu Human Rights Watch obviňují Mubaraka, že „nezvládl populační explozi“. Naproti tomu statistiky říkají, že průměrný roční přírůstek obyvatelstva za jeho vlády klesl z 2,4% na 2,03%. Mubarakovi je vyčítáno, že vybudoval svého druhu policejní stát (v zemi je údajně 1,4 milionu policistů) a desátou největší armádu světa (468 tisíc vojáků). Ukázalo se ovšem, že jakmile policie zmizela ze scény, ihned nastoupily ozbrojené tlupy, které zaútočily na věznice a osvobodily tisíce vězňů, včetně islámských extrémistů a těžkých zločinců. Následnému rabování obchodů, bank a dokonce Egyptského muzea pak občané mohli čelit jen holemi, klacky a latěmi. Armáda, která je i symbolem národní hrdosti, dnes drží klíčová místa ve městech, monitoruje vývoj situace a vyzývá k obnově normálního života.
Poslední střety mezi Mubarakovými odpůrci a stoupenci svědčí o tom, že zdaleka ne všichni jsou s jeho vládou nespokojeni. Mubarak umožnil poměrně svobodnou výměnu informací, ekonomickou liberalizaci a rozsáhlé investice do dopravy a infrastruktury. Osobně prostředkoval mírová jednání mezi Palestinci, Syřany, Libanonci a Izraelem, čímž nejvýrazněji přispěl ke stabilizaci regionu a zajistil podporu země od USA ve výši 2,2 miliardy dolarů ročně. Opozice proti němu není ani jednoznačná ani jednotná. Přesto jsou její požadavky na vyhlášení boje s chudobou, korupcí a nezaměstnaností (podle oficiálních statistik 9,8%) většinou oprávněné a částečně je uznává i armáda, která ústy svého mluvčího Ismaila Etmana přislíbila, že nepoužije sílu, pokud protestující nepodniknou „nic, co by mohlo destabilizovat bezpečnostní situaci v zemi, ohrozit bezpečnost lidí nebo soukromého majetku“.
Pravděpodobným nástupcem Mubaraka je někdejší ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii Muhammad Baradej, může se jím však také stát nový viceprezident Umar Sulajmán, protřelý intrikán a donedávna šéf tajných služeb. Muslimské bratrstvo, které ve změně režimu vidí obrovskou příležitost k získání rozhodujícího vlivu v zemi, už vyjádřilo podporu Baradejovi, třebaže jeho životní styl příliš nevyhovuje fundamentalistickým představám. Sulajmána se bojí jako čert kříže, protože už v minulosti úspěšně rozbíjel buňky islámských teroristů. Bude-li se o novém prezidentovi rozhodovat v kratším než zářijovém termínu, má větší šanci Sulajmán, na jehož sliby reforem včetně změny ústavy nemalá část obyvatel momentálně slyší, nebo některý z kandidátů, na němž se rychle shodne armáda. Do září ovšem může Muslimské bratrstvo využít nestability situace a připravit půdu ke zvolení takového prezidenta, který mu nebude klást odpor v přeměně Egypta ve fundamentalistickou islámskou republiku. Pak ovšem také hrozí, že Mubarakem přerušená série pěti arabsko-izraelských válek (od první v r. 1948 do poslední v r. 1973) bude mít brzy krvavé pokračování.
- Husní Mubarak autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/23/2292/229107.jpg
- Zastánci Husního Mubaraka autor: Tara Todras-Whitehill, zdroj: AP Photo http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/23/2292/229166.jpg
- Husní Mubarak a Barack Obama autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/10/906/90571.jpg
- Šimon Peres a Husní Mubarak autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/13/1254/125367.jpg
- Umar Sulajmán autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/23/2288/228789.jpg
