Každá společenská krize nebo revoluce má jasné příznaky, které napovídají, že se blíží doba, která leccos od základů změní. Jenže lidé je často nevidí nebo vidět nechtějí. Navíc si společnost jen těžko dokáže představit, jaký skutečný šok to pro ni bude znamenat.
Krize a revoluce přicházejí zpravidla plíživě, bují v podhoubí, skrývají se za velkými událostmi, rozkládají organismus zevnitř a mnohdy si dávají načas. Veřejnost si tak na změny dokáže zvyknout postupně a překvapení se dostaví až v momentě, kdy není návratu.
Evropská krize společné identity je tu. Evropa klidná, pohodlná, spokojená, často směšně hašteřivá je zřejmě minulostí. Nestojí za tím teroristické útoky v Paříži ani Bruselu, byť přispějí k urychlení celé evropské změny.
Není důvod se nedomnívat, že Evropu čeká velmi těžké období. Mnohem horší, než je nynější doba poznamenaná vzdorem proti migrační krizi a obavami z terorismu. Evropa není soudržná, zmítají jí národní zájmy, tíží slabí političtí vůdci. To vše platilo i dříve, ale v době blahobytu se Unie vezla na vlně všeobecně sdílené setrvačné bezstarostnosti. Nyní její slabost posiluje, kdežto síla oslabuje.
Evropa se ocitla na rozcestí, má sklon vydat se některou ze dvou cest, přičemž obě mají jednu společnou vlastnost – nevedou k dobrému cíli.
Cesta první
Evropa v pudu sebezáchovy odstartovaném obavami z terorismu, z nevyzpytatelného Putinova Ruska anebo z civilizačně odlišných vlivů přicházejících společně s běženci z rozervaného Blízkého východu (bez ohledu na to, zda jsou ty obavy oprávněné, či nikoli) v mnohem větším měřítku soustředí moc v Bruselu.
Vystupňované zoufalství a strach ze špatného vývoje nejhorší bezpečnostní situace v Evropě od druhé světové války povede k předání zodpovědnosti slabších členů osmadvacítky silnějším – k posílení Bruselu, k mohutné evropské centralizaci. V této centralizované, úřednické, formalistické, sociálně-inženýrské a pacifistické Evropě bude Česká republika marginální silou, mizivou dvouprocentní menšinou.
Důsledky budou fatální – až pozdě si národy uvědomí, že jejich národní volby nic nezmění. Zareagují apatií, sympatiemi s extrémismem nebo volbou směšných figurek do svého čela. V této Evropě charakteristické odcizenými bruselskými institucemi, okopáváním kotníků i kopanci do mnohem – nejen politicky – citlivějších partií, únikovými referendy a manufakturní hierarchií si budou plnit své silácké plány ti nejsilnější – Francie a Německo.
Cesta druhá
Evropa rozdrobená, slabá, těžko odolávající národním náladám a vyděračským požadavkům protekcionistů i outsiderů s právem veta. Evropa v agónii, rezignující na své původní hodnoty, společenství s hranicemi, celními bariérami a zvýhodňováním vlastních zájmů před společnými. Evropa protkaná drobnými spojenectvími a o to většími půtkami, Unie prolezlá aparátčíky, špiony a korporátními lobbisty, kteří cvičí svá marioneta: zvolené obskurní politiky držící se jednoduchých, avšak zaručených a emocemi a nacionalismem prosycených populistických témat.
Ale zpět na začátek. Co se dosud plížilo, už vykročilo svižným krokem. Volby v několika německých spolkových zemích vynesly na politické výsluní stranu Alternativa pro Německo, tedy silně protimigrantskou partaj spojenou s hnutím Pegida. Evropské volby před dvěma lety a první kolo loňských regionálních voleb ve Francii vyhrála nacionalistická Národní fronta Marine Le Pen. Tradičně tolerantní a otevření Švédové by podle průzkumů volili stranu, která ještě nedávno byla marginální silou. Švédští demokraté odmítající další příliv migrantů by ukořistili čtvrtinu hlasů. Známý nizozemský odmítač uprchlíků Geert Wilders vede předvolební průzkumy, dánská protimigrační lidová strana je od loňska druhou nejsilnější partají v zemi. Extrémistické Naše Slovensko Mariána Kotleby získalo v nedávných volbách osm procent hlasů, maďarský Fidesz Viktora Orbána – kritizovaný za příliš autoritativní vedení země – rovněž posiluje. A uprchlická krize podle mnohých hlasů dopomohla i k velkému vítězství polského Práva a spravedlnost, které vyšlo podobným směrem jako před lety Orbán.
To má být evropská budoucnost? Sympatické prvky patriotismu a národovectví se velmi rychle vytrácejí vytlačeny nenávistným nacionalismem, fízlovstvím a uzavřeností. Tak hovoří dějinná zkušenost.
Obavy z negativních jevů spojených s migrační krizí a strach z teroristů jsou velmi silné emoce, které mají moc zviklat jednotlivce i celou společnost. Víc než kdy jindy záleží na tom, jak obstojíme. Selžeme-li, sami zahubíme hodnoty, jejichž ochranou dnes často mnozí z nás omlouvají své nebezpečné postoje.
Editor pořadů České televize Události, komentáře a Interview ČT24. V České televizi pracuje od července 2014, předtím působil osm let v redakci MF Dnes.
