Je to zajímavý sociologický jev - čas od času se z nějakých důvodů začne určitá historická nebo literární všeobecně známá postava či osobnost vyskytovat v článcích, na jevišti či filmu více než v obdobích jiných. Je jedno, zda je to postava smyšlená, nebo reálná, zčista jasna je tu. Zdatný sociolog by jistě dovedl pregnantně pojmenovat důvody, proč právě tato postava, v tento konkrétní čas plní stránky novin nebo regály v knihkupectví či divadelní a filmové sály. Vzhledem k tomu, že nejsem sociolog, nebudu se zabývat příčinami, ale pouze jevem samotným.
Zdá se, že momentálně nastalo období Švejka. Na knihkupeckých pultech se objevilo další vydání tohoto slavného Haškova románu se zbrusu novými ilustracemi od Petra Urbana. Shodou okolností byla v těchto dnech v Divadle Hybernia uvedena veselohra se zpěvy Švejk. Jedná se o další adaptaci knižní předlohy, tentokrát je jejím autorem Václav Postránecký. Je tedy pochopitelné, že se jméno Švejk v denním tisku náhle objevilo vícekrát, vyšly totiž anonce i recenze na knihu i představení. Jev normální a za povšimnutí jistě nestojí. Důvodem k zamyšlení ale může být to, že se začaly objevovat články zabývající se Švejkem jako postavou, která v sobě nese přesah v podobě odkrytí a pojmenování jistých obecně platných vlastností národa. Ať chceme, nebo ne, Švejk vždy vyvolává otázky. Otázky, co tato postava symbolizuje nebo by mohla symbolizovat.
Pro někoho je to prachsprostý blb, nehodný zájmu, který vyvolává. „…simulant, lenoch a vypočítavý pokrytec, kterému jde jen o vlastní dobro a nemá problém kvůli němu před čímkoliv a před kýmkoliv ohnout svůj hřbet,“ /Vratislav Maňák, Obžaloba Josefa Švejka - blog ČT24, 3.11.08/. Pro jiné je to postava protikladů, neuchopitelná a nejednoznačná, např. Lukáš Novosad v článku Kdo je vlastně Josef Švejk /MF Dnes-Scéna, 8.11.08/ upozorňuje: „…předpoklad, že Švejk disponuje obdobným charakterem jako kterákoli jiná literární postava, je mylný.“ A v zápětí cituje kritika Bohumila Doležala: „Švejkův ‚charakter‘ je záhadný bezmála jako úsměv Mony Lisy, neuchopitelný ve své celistvosti.“
Podstatné na rozporuplnosti výkladů je jejich generační zařazení. Zatímco pro mladé čtenáře je Švejk, jako nelichotivý kretén a omezenec, nepřijatelný coby symbol charakteru českého národa, pro starší je naopak geniální esencí vlastností, které nás v tvůrčí zkratce dost dobře vystihují. Je to pochopitelné. Který mladý člověk by připustil byť jen možnost, že „tato esence všech nízkých národních vlastností“ /V. Maňák/ by mohla být pro někoho hrdinou. To snad raději žádného. Problém je v tom, že takovýto odsudek Švejka vychází především ze zavádějícího a zjednodušeného výkladu románové postavy, a ne z předobrazu samotného.
Pravdu mají ti pozornější čtenáři, kteří si všimli, že absolutně není jasné, zda Švejk naivitu, blbost, kreténství /jedno jak to nazveme/ předstírá nebo ne. A z toho pramení všechny problémy. Připustíme-li, že vše předstírá, pak je to opravdu vypočítavý pokrytec, ochotný přizpůsobit se čemukoli za účelem co nejpohodlněji přežít. Díváme-li se však na něj jako na románovou postavu, kterou autor vytvořil tak, aby svým zvláštním, nezvyklým chováním odkrývala a narušovala špatné, ale akceptované pořádky, to pak je jiná. V literární, filmové či dramatické tvorbě podobný typ podivínů, kteří se chovají jinak než obvykle a tím deklasují přetvářku a pokrytectví společnosti, je poměrně dost. Polský spisovatel a dramatik Witold Marian Gombrowicz např. v roce 1935 napsal hru Yvonna, princezna burgundanská, ve které je hlavní postava, nehezká a nemluvná dívka z princova rozmaru přivedena do královského sídla. Yvonna tím, že nedělá naprosto nic, jen se kouká, nemluví, nekomentuje, neintrikuje, neslídí, nic nechce, o nic neusiluje, tudíž chová se divně a podezřele, totálně rozvrátí dosud fungující systém. Pouhou svou přítomností odkryje pokrytectví, přetvářku a faleš. Nebo poněkud známější variantou takové postavy je zahradník Chance v podání Petera Sellerse z filmu Byl jsem při tom či, jak připomněl autor poslední švejkovské adaptace Václav Postránecký, další obdobou je Forrest Gump atd. atd.
Jsem přesvědčena, že pokud bychom zůstali i v případě Švejka jen u satiry a deklasování pokrytecké společnosti, bylo by vše v pořádku. Diskuze a odmítání začíná tehdy, když se začne švejkovské chování označovat za typické pro český národ. Jenže, bohužel pro nás, Hašek tu národní podstatu vystihl poměrně dobře, ať už je to pro nás přijatelné, či ne. Promítneme-li si zběžně naši historii, zjistíme, že podivné, až nemístné chování v kritických situacích je nám vskutku vlastní. Zabrousím-li do období celkem nedávného, tak například srovnatelné události v boji proti komunistické nadvládě ve třech sousedících zemích vypadaly odlišně. Zatímco v Maďarsku v roce 1956 věšeli komunisty na lucerny, v Polsku v roce 1981 vyhlásili stanné právo, aby k něčemu podobnému nedošlo, u nás jsme v roce 1968 přepisovali a přemísťovali směrovky a za rohem jsme se smáli do dlaně tomu, jak okupační tanky bloudí po republice. Tato národní „švejkiáda“ byla naším nejvýraznějším celonárodním odbojem, pravda, bylo to zábavné, ale nic víc.
P.S. - vzkaz pro mladší čtenáře:
Moje maminka mi svého času doporučila číst Osudy dobrého vojáka Švejka až po třicítce. Dnes vím, že měla pravdu a tuto moudrou radu posílám dál. Vydržíte-li to, když nic jiného, tak se alespoň královsky pobavíte.
