Současná situace v ČR je prý dobou stagnace a zahnívání, jakousi normalizací nových pořádků, které mění leccos z toho, na čem byl náš stát založen od pádu komunismu. Projevem je pak absence vize. Chybí i vůle se něčeho takového dobrat. Vzhledem k tomu, že ani hlava státu nepřekročila svůj stín a nesdělila nám ve vánočním projevu, jak to vidí dál, myslím, že je na každém občanovi snažit se především sám.
Nedávno jsem se na tomto místě dotkl neochoty Čechů být aktivní součástí globalizovaného světa. Zkusme se podívat dopředu konstruktivně a s optimismem. Dnešní doba není jen intelektuálně a koncepčně vyprázdněné chození v kruhu. Probíhá zde určitá inventura stavu politického zřízení a sociálních poměrů. Krize je i příležitostí. Například k tomu nalézt si nové velké formativní téma, jako byl dříve vstup do EU a NATO, které by nás kultivovalo a posunovalo vpřed, materiálně i lidsky.
Třeba bychom se mohli vrhnout do budování znalostní ekonomiky. Místo pasivní akceptace republiky coby místa továren, montoven a velkoskladů bychom se měli soustředit na vědu, výzkum a vzdělání. Ve směru „ven“ bychom se pak měli, byť s kritickým nadhledem, vrátit k tomu, co činilo naši zahraniční politiku unikátní a pro leckoho přitažlivou – ke směsi multilateralismu, lidských práv a důrazu na mezinárodní normy. Poctivá každodenní práce totiž podle mne smazává umělý rozpor mezi „dalajlamismem“ a úspěšnou ekonomickou diplomacií. Copak Rusko přestane obchodovat s Německem, protože jeho prezident nejede kvůli ruskému porušování lidských práv na olympiádu do Soči?
Náš stát je občany často vnímán jako slabý, nepřítomný a selhávající. Kromě snahy o stát lehký a funkční bychom se tedy měli obracet více i k mezinárodním, regionálním a nadnárodním institucím. Když už národní vláda není schopna být efektivní, nezbývá než na ni vzít větší klacek v podobě mezinárodního práva a závazků, ať už přicházejí z Bruselu, Štrasburku či New Yorku.
Česká republika by se neměla uzavírat okolí a její společnost by se neměla bázlivě zavrtávat do nory provincionalismu. Globalizace ji z ní stejně vytáhne. Pokud chceme ve světě obstát, musíme být schopni se s ním domluvit. Jak to ale dokázat, když má jedna část společnosti problém mluvit s tou druhou? Co se tak místo vzájemného osočování z rasistů a pravdoláskařů pokusit hledat u toho druhého pozitiva a otázky, které zasluhují odpověď a ne jen vymývání mozků?
Ve vztahu k vnějšímu světu obecně bychom se měli přestat ustavičně točit kolem nikam nevedoucí otázky „Východ či Západ?“ a ptát se, jak bychom mohli existovat jako Katar, země obklopená Íránem a Saúdskou Arábií, mocnými státy, jež jsou si nepřáteli na život a na smrt. Ropa, kterou Katar má, není sama o sobě řešením a zárukou suverenity. Dobré vztahy s oběma sousedy, úzké spojenectví s USA a funkce diplomatického zprostředkovatele v mezinárodních konfliktech ale dávají Kataru svobodu a právo na vlastní názor. K něčemu totiž světu je.
K čemu jsme ale my? Co nám přináší poklonkování na Východ či na Západ na straně jedné a zuřivé odmítání alternativy na straně druhé? Velmoci nestojí o slabé státy bez vlastního názoru či přidané hodnoty. Jsou jim jen pouhými provinciemi na mezinárodní šachovnici. Katar má Al-Džazíru, my máme rádio Svobodná Evropa. Není to ale málo? Neměli bychom být v diplomacii jako Finové či Švýcaři, za kterými chodí znesvářené strany z celého světa? Neměli bychom být jako Poláci, kteří sice pro USA udělají mnohé, ale pak za to budou i něco požadovat?
Katar si své místo v globalizovaném světě našel. Je se všemi, ale přitom hraje sám za sebe. Ale co naše hlavní město? Stále se opájíme (či deprimujeme) představou o slávě, která hvězd se dotýká, ale při pohledu na realitu poněkud bledne. Proč krok za krokem nevytvořit z Prahy středoevropský Singapur? Pozici na finanční, obchodní, dopravní i kulturní křižovatku regionu máme… Taková ambiciózní představa má racionální důvod: když si dáme vysoký cíl, i částečný úspěch nás posune. Podívejme se na Polsko a jeho dnešní váhu v EU či NATO. Náš severní soused si z různých, často historií podmíněných, důvodů a obav klade vysoké cíle. A ve výsledku je pak díky této snaze vlivnější, než by se dalo čekat.
Zatím bylo naší „evoluční strategií“ závidět bohatším, trestat úspěšné a odmítat vlastní identitu. Český národ však potřebuje být jako pohár. Jeho stabilním podstavcem má být společnost, která těm talentovanějším ze svých řad přeje a vysílá je skrze úzkou stopku tvořenou kvalitním výběrovým školstvím do světa jako své zástupce, kteří nezanevřou na vlast, jakmile z ní vytáhnou paty, nýbrž se snaží částí svého zisku a úspěchů zlepšit život doma.
Tahle zdánlivě utopická solidarita a spolupráce má pragmatický podtext. I navzdory příchodu imigrantů totiž pomalu vymíráme. Žijeme ve společnosti, jejíž hodnoty a způsob distribuce bohatství vede její členy k tomu, aby se nereprodukovali. Když sem nedostaneme více schopných cizinců, když nebude český národ vytvářet více a lépe přerozdělovaného bohatství, tak se jednou rozplyne. Další hrozbou je naše bezvýznamnost pro okolí. Američané za námi už nechodí s radarem, už nepředsedáme EU ani za nás do světa nejezdí Havel. Svět nás nepotřebuje. Změňme to. A otázka na závěr: Viděli jste letos před 20. lednem sníh? Pokud Vám degradace životního prostředí a změna klimatu vadí, je třeba si uvědomit, že pouze v rámci vlastních hranic a prostřednictvím národní vlády s tím mnoho nezmůžeme. Čas je hřích, tak jím už konečně přestaňme plýtvat.
