Debata rozpoutávající se kolem slova Česko mě nepřekvapila. Ohlasy, které dorazily, a nadávky, jimiž někteří nešetřili, mě utvrdily v tom, že se k tomuto tématu ještě jednou vrátím; počítám někdy po dovolených. Předpokládám, že se vás pak taky víc vyjádří, protože těch, kteří čtou naše deníčky i v tomto zatím krásném létu, je málo, a jen naivní nebo hloupý by se domníval, že se to zlepší, když je venku tak krásně. Nechci si zkrátka vystřílet tak vděčné téma. A vám, kteří čtete, i vám, kteří nadáváte, děkuju. A o čemže to bude dneska? Banální téma - číslovka dvě a pak jedno jakoby nové slovo proslulý.
Se dvěmi prosnulýma šibalama a nádavkem o šulinovi
Stejně tak jako někteří z vás povšimla si i Čeština před kamerou oblíbenosti některých našich politiků ve tvaru číslovky dvěmi. Jeden z dvou politicky soupeřících rivalů dokonce své povolební vystoupení začal konstatováním o jednání mezi dvěmi nejsilnějšími stranami. O co jde? Tahle číslovka by měla mít jen tvar dvěma, jenže vlivem tvarů třemi, čtyřmi, kde naopak -ma je dosud nespisovné - byť rozšířené - se k původnímu tvaru přesouvá koncovka jakoby vyšší, svědčící o ovládání spisovné jazykové normy, a podoba dvěmi je na světě. Každá taková snaha o rádoby vyšší spisovnost se označuje jako hyperkorekce a je pociťována jako chyba. Připomínám, že koncové -ma má je jako spisovné tzv. duálové skloňování (podvojné číslo), zejména jména ruce, nohy, oči, uši, ručičky atd. Pronese-li proto moderátorka soukromého rádia, že 60% Čechů se
rodí se zdravými nohami, pak je vedle… neb tím nám gramaticky a významově přisoudila nohy od stolu nebo od židle. Češi, Moravané a Slezané se rodí s nohama, rukama, očima, ušima. Zajímavé je to u slova prsa. Věta sportovního moderátora, že „trenérovy svěřenkyně nastoupily do rozhodujícího zápasu prsy nebo já se k tomu postavím čelem a ty prsy” jsou v pořádku, ale těžko vysvětlovat proč rukama, nohama ano, a prsama (které mi tady zní daleko přirozeněji) už ne. Co vám?
Další pranýřovaný nešvar je slovo prosnulý. Tu a tam se vyskytne i v televizi. Souvisí s kořenem kleu, z něhož se vyvinulo slu (slúti), a označuje toho, kdo proslul (ne prosnul) a proslavil se, je slovutný. Kořen kleu/klu přitom označuje toho, kdo slyší; a naopak kořen gleu/glu neslyšícího. V dnešní době, kdy se dbá na korektnost ve vyjadřování, je pak nasnadě poukázat na souvislost mezi slovy hluchý a slyšící. Hluchý ve významu neslyšící je svým způsobem eufemizmus (zjemnělé označení pro nahluchlého, tedy člověka usilovně poslouchajícího a nic neslyšícího). Pro nás je důležité, že praslovanské spojení slovo sluti přešlo do češtiny s významem být v sluchu, slávě, dobré pověsti,
mít dobré jméno, slynout dobrou pověstí - a někdy tolik protežovaný tvar prosnulý zkrátka nikdy neexistoval a vlastně ani nevíme, co nebo koho by označoval. Vznikl jakýmsi zkřížením slout + snít nebo slunit, ale reálný význam věru nemá. Podobný nesmysl je i bizardní, ale o tom až někdy příště, protože Čeština před kamerou uvítala v předvolebních diskuzích šibala. V Českém národním korpusu ho najdeme 21x. Etymologický slovník říká, že jde o slovo, které je doloženo v celém Česku a označuje toho, kdo šibe druhého, kdo klame, šálí, podvádí. Na politicko-mediální scéně začalo naše politiky spojovat. Označovali tak jeden druhého, a to především v tom smyslu ty filuto jeden, ty
liško podšitá a se šibalským úsměvem se snažili ukázat svou lidskou tvář, lidovost a smysl pro humor.
A teď mě napadlo: někdy v roce 1988 jsem dělal pionýrského vedoucího letního tábora v Praze - Podolí pro děti přišedší z různých míst Valašska, aby poznaly matičku Prahu. Právě od nich jsem slyšel, jak v hádce označily své české kamarády jako - promiňte ten výraz, ale je autentický - šuliny. České děti, neznajíce toto slovo, si ho přeložily jako ty podvodníku, ty šizuňku, i když ve skutečnosti se ho užívá ve zcela jiném významu. Ta paralela je ale myslím si na místě. Ty slezské i české děti dorostly a ze šulinů přešly na šibaly - a ti se uchytili „napříč politickým spektrem”.
