Některé zaráží obhroublost a vulgarita. Pohoršují se nad nimi a často argumentují tím, že v úpadku je nejen společnost, ale i jazyk. Tak předně. Jazyk za to nemůže. A v krizi taky není. V něm chybu opravdu nehledejme. Chyba je v nás.
To, že se dnes veřejně užívají slova, která byla dříve zcela tabuizována, svědčí jistě i o tom, že společnost zhrubla. Jazyk na to jen reaguje – a to je ale jeho nesporná výhoda: umí pojmenovat nové a nové skutečnosti a jevy. Izolovaní soutěžící se buď hádají, a pak jsou i sprostí, a proto je tolik „vypípávek” před dvaadvacátou hodinou, nebo se baví a diskutují, taktizují a intrikují. V těchto případech už sprostí nejsou (tolik). U některých ale zaráží neuvěřitelně primitivní slovní zásoba, neschopnost vyjádřit se a zakončit větu (myšlenku) ve schématu, v níž ji začali. Hodnota takovýchto diskuzí se pak dřív nebo později stejně zvrhne v hádku plnou urážek a vulgarizmů.
Mě proto v tomhle typu pořadu vůbec nepřekvapuje to, jak někteří mluví, děsí mě ale to, o čem mluví. Nezaráží mě ani tak forma jako spíš obsah. Je mi jasné, že ve vile nelze očekávat ostrý názorový střet třeba na téma Pojetí kultu osobnosti v dějinách nebo Katetrizační léčba srdečních infarktů, na druhou stranu nechápu, jak si může dospělý člověk a otec malého dítěte plést erekci s ejakulací a dvacetiletá dívka nevědět, jaký je rozdíl mezi O.K. a K.O. Už jsem tady myslím napsal, že mimo řeč člověku nezbývá tolik dalších a tak účelných prostředků jak projevit inteligenci. A je to pravda. Ono totiž i obhroublé nebo vulgární vyjadřování může mít myšlenku. V případě některých soutěžících, ale opravdu jen některých, nemá myšlenku žádné jejich vyjadřování. Upřímně dodávám, že mě mrzí, že to víc platí pro dívky; z domu Big Brothera pro některé dokonce tak, že je podezírám, že jsou jakýchkoli myšlenek snad zcela prosty. Zároveň mě napadá arcikacířský dotaz na produkce obou pořadů. Byl to záměr, nebo náhoda, že ti jevící se mi jako skutečně „myšlenekprostí” jsou povýtce z Moravy?
Jak na vás působí následující modifikace otčenáše, kde po prvních slovech Otče náš, jenž jsi na nebesích… chléb náš vezdejší dejž nám dnes… následovalo zamyšlení, aby modlitba byla dokončena… jako i my dáme ti ho zítra?! Obávám se, že v tomhle případě nešlo o záměr mluvčího pobavit nás. Pokud ano, pak se mu to povedlo. O některých soutěžících vypovídají i výroky samy: „Myšlení je matka omylů” (zřejmá parafráze „Opakování je matka moudrosti”), „Debata je vod toho, aby si lidi skákali do řeči.”
Fičák, hučák, šmírink
Každá doba s sebou nese svá slova, v případě VyVolených to můžeme zúžit a prohlásit: s úspěšným pořadem přišla taky. Popořádku.
Fičák – a to vás některé asi zklamu – není nové slovo. Je utvořeno velmi produktivní příponou –ák (náklaďák, bzučák, cvičák, Brňák, Jihlavák) a není tedy nic neobvyklého, když se ke slovesnému základu fičet (podobně jako bzučet, cvičit) připojí –ák. Nové slovo je na světě, dokonce ho lze považovat za hovorově spisovné. Problém je, co označuje, jak mu rozumět. V Českém národním korpusu najdete tohle substantivum sedmkrát. Objevuje se např. v románu Hajný Vítězslav a fořt Bořivoj, v textech MfD, ale i v díle Klímově (zde ovšem jako lehce ironická poznámka …že on to byl pěknej fičák místo náležitého syčák). Z laického zdroje jsem se dozvěděl, že se tohle podstatné jméno užívalo i dřív ve skautingu a i dnes se s ním prý lze okrajově setkat v mluvě sportovců. A co tedy označuje? Zaprvé vítr, spíš silnější a chladnější (severní fičák). Odtud se mu dostalo dalšího, přeneseného významu. Jako substantivum označuje takový stav/děj, kterému odpovídá označení virvál, tóčo, dusno, búgr, rumec – tedy něco prudkého, svižného, rychlého a dynamického, co se vztahuje k hodnocení nějaké konkrétní situace.
Hučák – tak tohle slovo v korpusu nenajdete vůbec. Zřejmě jde o nové substantivum, i když neoznačuje nic nového. Podívali-li byste se do Ouředníkova Šmírbuchu jazyka českého, pak byste na str. 65 zjistili, že pro erekci se užívají tato spojení: mít ho natvrdo, narvanýho, v pozoru, mít rande u svatýho Víta, hučí mu v klacku… atd. Takže se jednoduše od slovesného základu zcela nevinného slovesa nedokonavého hučet přidáním přípony –ák vytvořilo krásné poetické podstatné jméno hučák. U takto vzniklých slov, která označujeme jako okazionalizmy (slova vzniklá náhodně, příležitostně), je pak zajímavé sledovat jejich další pouť češtinou: buď putují do českých luhů a užívají se, nebo jdou do háje a lidé je užívat přestanou. Pro mě krásné slovo, ekonomicky a poeticky vyjadřující onu činnost, resp. stav věci. Klobouk dolů, smekám před jazykovou kreativitou a tvořivostí.
Šmírink(g) – v korpusu ho opět nenajdete. Zato na jeho příbuzné šmíráky, šmírování, šmíráctví, šmírovat tam narazíte stočtyřiačtyřicetkrát. Nemusím ho překládat, viďte. To jen nové české substantivum označuje starou známou věc: šmírování – špehování, sledování, nakukování, slídění. Vliv anglického –ing je tady viditelný, a proto se nelze divit, že tohle slovo lze směle řadit opět k hovorově spisovným a označit za zcela systémově vytvořené (viz lo(b)bing, holding, leasing, roaming a počeštělé trénink, mítink, lízink, šilink, dopink, dispečink). Označuje však činnost, jež by s dobrými mravy slučitelná býti nemusela!!! (Jiné je ovšem podstatné jméno šmíra. To podle Slovníku spisovné češtiny označuje/označovalo kočující divadelní společnost nižší úrovně, špatný divadelní soubor.)
Snad ještě dodám, že Vladkovo kontaktové ty vogo v psaném korpusu nenajdete vůbec, v Pražském mluveném korpusu taky ne, zato ale v Brněnském ano. Sice jen jednou, ale je tam. Jde tedy o zřejmý lokální, nářeční tvar, který se analogicky užívá tam, kde se dá říct ty vole nebo v Čechách snad i ty vado.
Za zmínku snad stojí, že u okazionalizmů se lze často jen stěží dopátrat, kdo je jejich tvůrcem nebo kdy vznikly. V případech fičáku, hučáku a šmírinku však autentické doklady tvůrcovství k dispozici máme. Inu, vot éto těchnika. (Napadlo mě, že jsem v textu užil slovo vypípávka. To v korpusu taky nenajdete… Tak já jen, aby se vědělo, kdyby se jednou pátralo, kdo ho vymyslel.)
Pokračování příště… A bude to brzy…
