V současné „koronavirové době“ jsou lidé ústy svých politických představitelů často upozorňováni a napomínáni, aby se nesdružovali, nepořádali oslavy a večírky, necestovali na dovolené a neúčastnili se hromadných akcí. Chtělo by se říci, že s těmito omezeními se nám zcela vytrácí náš běžný a jediný možný „plný život“. „Cesta do normálu“, po které všichni tolik toužíme, se přece spojuje primárně s navázáním tolik důležitých mezilidských kontaktů, které jsou z velké části spojeny se zábavou.
BLOG: V době (před)koronavirové jsme byli svědky inflace kontaktů založených na prázdné zábavě
Vždyť vztahy jsou přece to nejdůležitější, slyšíme v tomto kontextu. A teď najednou máme tyto vztahy omezit, a v extrémních případech dokonce na neurčitou dobu eliminovat. Nejdeme těmito kroky proti lidské přirozenosti a jejímu naplnění? Můžeme být vůbec v této době šťastni? Zdá se, že nám v tomto období, které se již nepříjemně dlouho táhne, zbývá jen snažit se „přežít“, popřípadě si vybít svou frustraci a nashromážděnou agresi na nějaké demonstraci. Je tomu však skutečně tak? Nelze ze současného stavu přece jen vytěžit něco více?
Pohled filozofie ukazuje, že tomu tak být může. Jakkoli si filozofové v čele s Aristotelem byli vědomi toho, že člověk je tvor přirozeně společenský, pro kterého jsou tolik důležité vztahy, rodinné, přátelské i pracovní, byl to právě tento antický filozof, který ve svém ústředním etickém spise Etika Nikomachova přišel s pojetím, podle něhož naplněný či blažený život souvisí primárně s individuální kontemplací, s teoretickým nazíráním (theoria). V poslední knize spisu říká, že hlavním principem šťastného života je teoretické nazírání neboli kontemplace toho nejvyššího a nejušlechtilejšího v nás, která souvisí s údivem vznikajícím z poznávané skutečnosti.
Přestože si byl Aristotelés dobře vědom, že některá takzvaná vnější dobra musí mít člověk naplněna (materiální zázemí, dobrá rodinná situace, postavení, přátelé), tvrdil, že štěstí lze nacházet především v aktivitě, která je v souladu s nejvyšší složkou naší duše, kterou je její racionální část. Viděl, že tato kontemplativní činnost v sobě obsahuje cosi božského. Třebaže ne každému je ve stejné míře vlastní, pro Aristotela platí, že tento způsob života je tím hlavním úkolem člověka.
- Autor textu působí na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.
Oddálení od aristotelské alternativy
Krize spojená s pandemií koronaviru nám ukazuje, jak moc jsme na tuto aristotelskou alternativu zapomněli a jak moc jsme se jí vzdálili. Stane-li se jediným cílem života praxe (chápaná v širokém slova smyslu), kterou nyní z velké části ve svém volném čase nemůžeme plně realizovat, nezbývá než frustrace, deprese a vybíjení agrese. Spojíme-li si nutně naplnění volného času popíjením s přáteli, návštěvou koncertu, cestováním k moři či na hory, pak pokud nám tyto možnosti odpadnou, zůstanou nám prázdné ruce a úzkost.
Proč jsme se o tuto aristotelskou alternativu nechali okrást? Kdo nám ji vzal? Odpovědi na tyto otázky by nás zavedly příliš daleko a hluboko do minulosti, souvisejí s pragmatickým důrazem na praxi a jednostranným aplikačním zaměřením našeho vzdělávacího systému.
Důležitější je ale jiná otázka: Není tato alternativa nutně sobecká? Domnívám se, že nikoli. Jak upozorňoval dánský filosof Søren Kierkegaard, člověk nemůže být s druhým, pokud není s to být sám se sebou, pokud sám od sebe utíká a sebe, takříkajíc, nesnese. Myslím, že v době před-koronavirové a také, bohužel, v průběhu éry koronavirové jsme byli svědky inflace kontaktů, které jsou často založeny jen na prázdné zábavě.
Bohužel i tyto kontakty mají dnes za důsledek izolaci seniorů, pro něž je lidský kontakt a vztah životně důležitý. Tyto prázdné kontakty, jejichž účelem je pouhá chvilková příjemnost nebo rozptýlení, nejsou založeny na předpokladu, že lidé nejdříve musejí umět být sami se sebou. V tomto období máme jedinečnou šanci tento předpoklad naplnit. Bylo by dobré, abychom ji nepromarnili.