Vrchní německý prokurátor Fritz Bauer, který přispěl koncem padesátých let k dopadení válečného zločince a strůjce holocaustu Adolfa Eichmanna, asi v půlce filmu Stát versus Fritz Bauer sedí v tehdejším televizním studiu a v debatě říká: „Myslím, že ovzduší v Německu vytváříme tím, co denně děláme. Jako otcové, matky a synové. Můžete vymýšlet paragrafy, můžete psát články, můžete mít nejlepší zákony. Potřebujeme ale hlavně lidi, kteří výsledky demokracie budou žít. Žádný člověk nepřispěje demokracii, když nebude chtít. Vy ani já. My všichni. To je úkol, před kterým stojíme. Nesmíme ztratit odvahu.“
Blog: Co dělat, až to špatně dopadne? Dál žít demokracii
Fritz Bauer informace o Eichmannově pobytu předal izraelské tajné službě, která nacistu z Argentiny unesla. Německé tajné službě nevěřil. Židu Bauerovi nešlo o pomstu, ale o budoucnost Německa. Proto se snažil dostat Eichmanna před německý soud. Nepovedlo se mu to, Německo o jeho vydání nepožádalo. Eichmann byl v roce 1962 v Izraeli popraven.
Rok nato konfrontoval Fritz Bauer Německo s jeho minulostí při Osvětimském procesu ve Frankfurtu. Ten film je mimo jiné i o tom, proč ve funkci prokurátora po nevydání Eichmanna do Německa jako vrchní prokurátor neskončil.
Proč bylo tak důležité vyrovnat se s německou válečnou minulostí napřímo? Bauer tušil to, co my víme 28 let po sametové revoluci také. Když si kalich hořkosti své nepěkné etapy národ nevypije do dna, to, co v něm zbyde, se zkazí. A pak se to pít nedá a ve společnosti něco zapáchá.
Co znamená demokracii žít? Dokonalé zákony nepomohou, když jsou občůrávány. Alibismus a kličkování jsou větším nebezpečím než špatné paragrafy. Proto je důležité, že nešel vrchní státní zástupce Zeman vysvětlovat prezidentu Zemanovi cosi, co po něm Hrad chtěl. Proto je důležité, že šéf Dětí Země Miroslav Patrik, ač jeho číslo telefonu zveřejňuje starosta dotčeného města, neustoupí a trvá na ochraně přírody a dodržování zákonů, i když všichni politici okolo něj křičí: „Dálnice, dálnice…“
Nejde o jednu schůzku nebo pár mloků, jde o principy. Ty principy, o které se nyní hraje. Jedni se je snaží demontovat či zgumovatět, druzí ochránit. Ochránit jako živočicha nejvzácnějšího. Jde totiž o celý biotop naší demokracie.
Někdy něco vykvete
Hodně se teď před volbami mluví, jak to hrozně dopadne. Jak uspějí populistické strany. Od měkkých až po nejtvrdší, ty pak spolu uzavřou koalici a nastane peklo. Je to možné. Ale co s tím? Bude třeba dál žít demokracii, nenechat se otrávit ani zastrašit. Zlu se nesmí uhýbat, když se demokracie usazuje v ústavním křesle, jak to bylo v Bauerově době v Německu, ani když to křeslo někdy zavrže, jak se to jeví nyní u nás.
Je únavné pořád dokola upozorňovat na nekončící přešlapy mocných. Je únavné pořád dokola trvat na okopávaných pravidlech, je únavné hájit kus přírody proti mocným lobby a nezájmu většiny. Stejně jako je únavné se pořád dokola starat o zahrádku ve své vsi. Většinou přichází posměch a ústrky, ale někdy něco vykvete. Ale zahradník ví, že nejde jen o jeden květ.
Přestaňte pořád skuhrat, že tu stranu nejde volit, protože na x-tém místě kandidátky je někdo, kdo říká nebo dělá něco, co nám není sympatické. Mysleme u voleb pozitivně, napsal nedávno na svém facebookovém profilu podnikatel a jihomoravský krajský politik Jiří Hlavenka. To je určitě správné, protože lidé, kteří věnují kus času pozitivnímu zodpovědnému přemýšlení o volbě, nemohou volit špatně. I kdyby jich nakonec moc nebylo a po volbách to nedopadlo, nelomme rukama a nelámejme hůl.
Prosím a budu přesvědčovat každého lokálního aktivistu, každého člena okrašlovacího spolku, každého starostu Horní Dolní, že takový okamžik je nejvhodnější pro oprášení starých ideálů. Druhou variantou je totiž rezignace a nakonec mentální či faktická smrt.
Zástupce šéfredaktora regionálního zpravodajství České televize. V České televizi pracuje od července 2014, předtím působil šestnáct let v MF Dnes. Jako novinář začínal v Českém deníku v roce 1991, prošel také Lidovými novinami a TV Nova.
Karel Škrabal