Před pár týdny získala Nobelovu cenu za mír iniciativa Mezinárodní kampaň za zrušení jaderných zbraní. Hned se ozvalo devět potrefených hus (států vlastnících jaderné zbraně), které zákaz jaderných zbraní odmítly. „Česko a ostatní státy EU by se měly připojit k zákazu jaderných zbraní. Nic tím neztratíme, protože americký jaderný deštník nad Evropou stejně nefunguje,“ píše v komentáři výzkumník Ústavu mezinárodních vztahů Vít Beneš.
Generální tajemník NATO Stoltenberg výzvu k zákazu jaderných zbraní odmítl s odkazem na to, že „realita současného bezpečnostního prostředí“ není na podobnou iniciativu příhodná. K zákazu se bohužel nepřipojila ani ČR ani ostatní „nejaderní“ členové NATO, kteří se domnívají, že Evropa potřebuje americký jaderný deštník (tzv. „rozšířené“ jaderné odstrašení poskytované Spojenými státy).
Ještě než se pustíme do popisu „reality současného bezpečnostního prostředí“, dáme si trochu teorie. Naprostá většina členských států NATO (včetně Německa, Polska, Estonska či České republiky) nemá jaderné zbraně, které by mohly použít na odstrašení jaderného útoku ze strany nepřátelské jaderné mocnosti. Před jaderným útokem (a jaderným vydíráním) ze strany nepřátelské mocnosti by státy měly být teoreticky chráněni tzv. „rozšířeným“ jaderným odstrašením, které zajišťují jejich jaderní spojenci (především USA).
Tzv. „rozšířené“ jaderné odstrašení NATO by mělo teoreticky fungovat takto: Rusko si neodváží použít jaderné zbraně proti metropolím nejaderných zemí NATO (proti Berlínu, Varšavě, Tallinu či Praze), protože ví, že na takový útok by zareagovali jaderní spojenci (především USA) jaderným útokem na Rusko a jeho města. Rusko samozřejmě disponuje jadernými zbraněmi, které jsou schopné tento první jaderný útok USA přežít a ty by byly v následné jaderné odvetě použity proti Chicagu či Philadelphii. Hrozba vzájemného zničení mezi USA a Ruskem tedy odradí Rusko od jaderného útoku na nejadernou Evropu. Jak je zřejmé, k tomu, aby „rozšířené“ odstrašení fungovalo, musí být USA připraveny položit svá města na oltář obrany měst evropských. Nic víc, nic míň.
Fungovalo někdy toto „rozšířené“ jaderné odstrašení? Dá se říci, že během studené války fungovalo. Pokud bych to zjednodušil, důležitou součástí studenoválečné strategie „rozšířeného“ odstrašení byl Kennedyho projev v Berlíně v roce 1963, kde prohlásil „Ich bin ein Berliner“ („Jsem Berlíňan“). Byl to důležitý signál Sovětům, že Berlín (či jakékoliv jiné západoevropské město) je pro Kennedyho stejně důležitý jako Chicago. Spojené státy byly připravené zareagovat na konvenční či jaderný útok proti Berlínu, Hamburku či Amsterdamu jadernou odvetou proti Moskvě i za cenu rizika zničení Chicaga či Philadelphie v následné jaderné odvetě Sovětů. Sověti měli všechny důvody věřit, že Kennedy by na sovětský jaderný útok proti západoevropským nejaderným zemím (třeba proti SRN) zareagoval stisknutím červeného tlačítka. Sovětský útok proti Západní Evropě by automaticky vyeskaloval do vzájemného zničení USA a SSSR. Můžeme říci, že teorie „rozšířeného“ jaderného odstrašení tedy během studené války fungovala i v praxi.
America First
Jaká je současná situace? Realita je taková, že prezidentem není „Berlíňan“ Kennedy, ale Donald Trump. Asi už víte, kam mířím. Trump byl zvolený na nacionalistické platformě „America First“. Ano, pokud bude mít Trump pocit, že je to v zájmu USA, pošle do Pobaltí tankovou brigádu na obranu před ruským útokem. Ale představa, že Trump je ochotný obětovat Chicago nebo New York na oltář obrany Tallinu nebo Prahy je naprosto absurdní. Jak se Trump zachová v hodině H, až bude sedět před červeným tlačítkem a rozhodovat se, jestli má poslat rakety na Moskvu v odvetě za ruský jaderný útok na Varšavu a riskovat ruský odvetný útok na New York? Trump by se v takové situaci řídil heslem „New York First“ a žádné rakety by na Moskvu neposlal. Ví to Stoltenberg, ví to polští i čeští generálové a ví to samozřejmě i generálové ruští.
Abychom se tedy vrátili k Stoltenbergově poznámce, jaká je tedy „realita současného bezpečnostního prostředí“? Realita je taková, že tady máme poměrně věrohodnou hrozbu ruského jaderného útoku proti evropským nejaderným zemím (viz například zde, zde nebo zde). Realita je taková, že tady máme nevěrohodný a nefunkční americký „jaderný deštník“ nad Evropou. Realita je taková, že jaderné mocnosti neplní svůj závazek ze smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Podstatou smlouvy byl závazek nejaderných států neusilovat o jaderné zbraně, výměnou za závazek jaderných mocností k jadernému odzbrojení. Realita je taková, že tzv. Pražská agenda o jaderném odzbrojení USA a Ruska je mrtvá a místo jaderného odzbrojení se rozjíždí nové kolo závodů v jaderném zbrojení (viz zde a zde). Realita je taková, že ČR ani naprostá většina zemí EU nemá jaderné zbraně (výjimkou je jen Francie a odcházející Velká Británie). Nemáme žádnou strategii, jak se vypořádat s hrozbou jaderného útoku nebo „jaderného vydírání“ ze strany těch zemí, které mají možnost jaderné odvety vůči USA.
ČR a ostatní státy EU by se měly připojit k zákazu jaderných zbraní. Nic tím neztratíme, protože americký jaderný deštník nad Evropou stejně nefunguje. Co tím získáme? Česká republika a další nejaderné státy v Evropě i jinde ve světě zůstávají rukojmími jaderných velmocí. Úmluva o zákazu jaderných zbraní je jednou z mála příležitostí, jak zvýšit tlak na jaderné velmoci. Měli bychom jí využít.
Vít Beneš je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů a šéfredaktor časopisu Mezinárodní vztahy. Zabývá se rozšiřováním EU, evropskou integrací a teorií a metodologií mezinárodních vztahů.
