Vzbudit se v pět hodin ráno sotva po třech hodinách spánku, trošku rozlámaní vylézt ze spacáku, rychle se opláchnout na jednoduchých toaletách a vyrazit. Kam? Přece do fronty. Na maso? Ne, na lístky. To dá přece rozum. Tiskárny na pokladnách je začínají chrlit v osm ráno a uspějí jen ti, kteří si neváhají přivstat. Takový je život na karlovarském filmovém festivalu. Ve frontě se člověk seznámí s nejednou komickou hvězdou, ne zrovna filmovou, o tu baťůžkáři ze stanového městečka zavadí možná tak z rychlíku, poté co vystojí důlek v davu u červeného koberce. Ale přece to stojí za to!
Fronty jsou letos kratší asi proto, že se do Karlových Varů letos vkradlo retro. Posvítit si můžete Petrolejovými lampami nebo si můžete prohlédnout asi tak o čtyřicet let mladší Bardotku. Listujete programem. Hlavní film, na který si ráno půjdete vystát frontu, vyberete bez problémů. Ale co náhradní? Kdyby lístky na ten první už nebyly, o které si řeknete pak? Nevíte. Váháte. Dřív se to tu nestávalo. Člověk si dokázal v jeden den vybrat deset filmů, které by chtěl vidět. Tři představení zdarma na festivalovou akreditaci nestačila, lístky se dokupovaly, před sály se stály dlouhé fronty, aby se zaplnila i ta nejposlednější volná místa často na schodech. Letos jsem na několika filmech mohla na sedadlo vedle sebe pohodlně usadit svou kabelku.
Že by pořadatelé letos vybrali skrovnější repertoár, který nenalákal tak velké davy jako jindy? Že by se i ve Varech procházela krize, která podle novinových titulků loni ukousla i z množství natáčených filmů? Leccos tomu nahrává. Podle „nové módy“ z roku 2008 zůstávají znělky festivalu téměř beze změny. Na plátně stále pospává Danny DeVito a Andy García se už asi po dvousté vloupal do prázdné vily.
Že by došli sponzoři? Ne, snaží se stejně jako loni. Geniální panter zase připaluje Bartoškovi cigáro, na každém rohu vám vnutí balónek ČEZu nebo RWE. Jen před charitativním stanem ČEZu, kde může každý na rotopedu vyjet nějakou tu korunku pro potřebné, není takový nával jako loni. Moderátor si vyřvává hlasivky celý den, ale jediný, kdo se potácí před jeho stanem, je minerálka májová. „Že by té chodící reklamě za rok nějak omšela kůra?“ ptáte se sami sebe. Ne, neomšela, to jen celé Karlovy Vary jsou letos tak trochu retro.
Večer to završíte diskotékou v klubu Retro, kde z reproduktorů srší hity 90. let. Zajdete do hospůdky za dávno rozpadlými Lázněmi I, kde sice mají jen nakládaný hermelín a klobásu, zato pivo za příznivé studentské ceny. Stále stejná pohodová studentská atmosféra už po léta karlovarskému filmovému festivalu rozhodně nechybí. A nezkazí ji ani to, že i baťůžkáři stárnou a místo na týden autobusem s krosnou na zádech sem přijíždí autem na prodloužený víkend s letištním kufříkem na kolečkách.
Jsou Vary letos jiné? Jsme my jiní? Možná ano, možná ne. Ale přátelská atmosféra studentských let, kterou si pochvaluje nejeden zahraniční režisér otrkaný vyhlášenými festivaly třeba kdesi v Sundance nebo ve francouzském Cannes, se odtud nevytrácí. Tak sbalte baťůžek a pojďte i vy omládnout o pár let a svým vlastním přispěním trošku zvětšete davy, které se letos nějak nedostavily.
