Zaujaly mne dvě zdánlivě nesouvisející zprávy: íránská vláda rozhodla o vybudování deseti nových zařízení na obohacování uranu a Švýcaři v referendu odmítli budování nových minaretů. K první zprávě ještě jedna doplňková: íránské rozhodnutí přišlo jen dva dny poté, co Mezinárodní agentura pro atomovou energii vyzvala Írán, aby okamžitě přestal obohacovat uran v donedávna utajovaném novém provozu. Ke druhé zprávě také jedna: Rada OSN pro lidská práva chce prověřit slučitelnost zákazu výstavby minaretů s mezinárodním právem.
Řeklo by se, ta OSN ale má starosti, íránští islamisté na ni dělají dlouhý nos s atomovou zbraní a ona hledá kličku, jak zpochybnit demokraticky vyslovený názor Švýcarů, že islámské symboly ve své zemi nechtějí. OSN prý dokonce varovala před „diskriminačním charakterem“ zákazu výstavby minaretů. Ale není to zdaleka jen OSN, kdo si jaderné nebezpečí z Íránu nespojil s obavami z islamismu v zemi helvetského kříže. Ačkoli se proti stavbě nových minaretů vyslovilo 58% Švýcarů při účasti 54% občanů (zákaz podpořilo i 22 z 26 kantonů), švýcarská vláda byla výsledkem hlasování pohoršena. Referendum prý svolala „xenofobní lidová strana“, která je sice v zemi nejsilnější, ale ve vládě má pouze jednoho ministra ze sedmi. Tato Švýcarská lidová strana – SVP – se přitom stala vítězem voleb v říjnu 2007, kdy získala 28,9% hlasů, což byl nejlepší volební výsledek od roku 1919. To ovšem některým lidem nebrání, aby SVP neoznačovali za „krajně pravicovou“, „extrémistickou“ či „populistickou“ stranu. Zdá se, že podle potřeby zaměňují demokracii s populismem. Když je hlasováním dosaženo něčeho, co jim konvenuje, je to demokracie, odhlasuje-li však většina něco, s čím nesouhlasí, je to podle nich populismus, ne-li extrém.
Zajímavé je, že v Švýcarsku, které má 7,5 milionu obyvatel, žije asi 400 tisíc vyznavačů islámu, z nichž je podle vládních údajů jen 13% praktikujících muslimů. Přesto mají v zemi k dispozici na 200 mešit, z toho čtyři s minarety. Tvrdí ovšem, že v neoznačených mešitách se cítí „zatlačeni do kouta“. Podobně to interpretuje švýcarský výbor proti rasismu, který plakáty s minarety připomínajícími hlavice raket označil za „démonizaci muslimů“. Faktem nicméně je, že íránské rakety Sadžíl-2 dnes mají dolet už 2000 km a do roku 2015 jsou prý Íránci schopni vyrobit balistickou střelu, v jejímž dosahu budou všechna evropská města i území USA. Nejde tedy ani tak o to, že by se švýcarským horalům příčilo alpské panoráma vylepšené o cizorodé prvky, jako spíše o zlověstnou podobnost minaretů se zbraněmi, jimiž íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád straší svět. Není onou „démonizací muslimů“ spíše jeho výsměšné odmítnutí jednání o íránském jaderném programu, nežli jemné švýcarské upozornění, že trpělivost s islámskou rozpínavostí má své meze? Démonizuje-li někdo muslimy, není to právě Ahmadínežád s jeho výhrůžkami smetení Izraele z povrchu země? Nejsou to sami muslimští teroristé, útočící na civilisty v hostitelských zemích a vzájemně se vraždící kvůli rozdílům ve víře?
Není překvapivé, že se ke kritice demokraticky projeveného názoru přidaly Amnesty International nebo Strana zelených, která hodlá podat žalobu u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku za údajné narušení náboženské svobody. Jde o politicky silně krátkozraké organizace, jež neznají jiná nebezpečí, než jaká si vepsaly do svých programů. Mnohem vážnější je snaha Výboru OSN pro lidská práva revidovat svobodné rozhodnutí občanů demokratického Švýcarska. Je snad pro orgán OSN právo většiny domácích obyvatel na život v bezpečí méně důležité, než právo na prosazování cizích náboženských symbolů?
Ne všechna média označují rozhodnutí švýcarských voličů za „kontroverzní“. Polský konzervativní deník Rzeczpospolita je vidí spíše jako „výsledek očividné nespokojenosti“ nad způsobem, jakým evropské vlády přistupují k začleňování muslimů do společnosti. Podle tohoto listu dali Švýcaři najevo, že chápou lépe než vláda, že komplikace s integrací přistěhovalců z muslimských zemí se stanou největším sociálním a civilizačním problémem Evropy. A francouzský katolický deník La Croix se ptá: „Nepřineslo by takové hlasování v jiných zemích podobný výsledek?“
