Romantická představa o Africe se po 70 letech od uplynutí legendární pouti cestovatelů Hanzelky a Zikmunda změnila k nepoznání. Je dnešní Afrika neutěšeným kusem světa decimovaným hladem a nemocemi, či se jedná o kontinent budoucnosti, jehož potenciál nejsme přes stereotypy schopni zachytit?
Afrika snů a skutečností. Kontinent nabízí pestřejší obraz, než jak si ho představují Středoevropané
Obraz Afriky je v českém prostředí v zásadě určován médii, která zpravidla českému čtenáři zprostředkovávají dojem, že africký kontinent je neutěšeným koncem světa, z nějž do Evropy proudí zástupy uprchlíků ohrožujících evropskou civilizaci. V českém resp. středoevropském prostředí je tato představa umocněna poměrně malou osobní zkušeností běžných obyvatel s africkými reáliemi. To částečně souvisí s absencí koloniální minulosti a v současnosti velmi omezenou českou přítomností na kontinentu, což je dáno omezenými finančními i personálními kapacitami, jimiž česká zahraniční politika disponuje.
Ačkoliv v době komunistického režimu bývalé Československo udržovalo s řadou afrických režimů intenzivní kontakty (Angola, Etiopie), povědomí o těchto zemích je dnes povážlivě malé a nic na tom nemění ani uprchlická krize, která naopak umocňuje negativní vnímání kontinentu jako celku.
Afrika 21. století však nabízí mnohem pestřejší obraz, než jen všudypřítomnou chudobu a nemoci typu ebola či HIV/AIDS. V roce 2050 bude dle současných odhadů žít v Africe 20 % světové populace s průměrným věkem 18 let, což představuje obrovské množství pracovních sil. V kombinaci s nesmírným přírodním bohatstvím se pak vnucuje otázka, jak Afriku přeměnit z kontinentu problémů v kontinent příležitostí.
Afrika přitahuje investice
Tomu má napomoci tzv. Marshallův plán pro Afriku, jenž na počátku roku 2017 vyhlásilo Německo a jehož cílem je právě upozornit na skrytý potenciál, který v sobě Afrika má. Konečně tohoto potenciálu jsou si dobře vědomy země jako Čína či Turecko, které mohutně do Afriky pronikají a pomocí takřka ničím nepodmiňované spolupráce navazují s africkými státy intenzivní kontakty. Příkladem za všechny může být Zimbabwe, které přijalo čínský yuan jako jednu ze svých oficiálních měn, což je ukázkový příklad penetrace Číny do Afriky.
Pod vlivem mediální masáže v podobě uprchlické krize často našemu oku unikají některé významné trendy, které jsou se soudobou Afrikou spojeny. Od počátku 90. let kontinent zaznamenává zřejmý ekonomický růst, jenž u zemí jako Pobřeží slonoviny, Tanzanie či Senegal převyšoval v roce 2016 šest procent. S ekonomickým růstem souvisí rozmach střední třídy (zahrnující lidi s příjmem 10-20 USD na den), do které v roce 2014 spadalo 6,2 % populace, což je proti roku 2004 nárůst o 2,2 %.
Střední třída má pochopitelně rostoucí nároky na životní standardy, což se promítá mj. v nárůstu počtu mobilních telefonů (do roku 2020 by jej mělo používat asi 79 % z celkového počtu 1,3 mld. obyvatel Afriky), či intenzity internetového pokrytí. V důsledku rozšíření mobilních aplikací se ve městech jako Johannesburg, Nairobi, Lagos či Durban můžeme zcela běžně setkat se službami firem Uber či Airbnb, které výrazně napomáhají ve zvyšování mobility.
Fenoménem poslední doby jsou tzv. mobilní peníze (v Keni známé pod názvem M-PESA), které umožňují uskutečňovat finanční transakce bez bankovního účtu. Věhlas této nové formy bezhotovostních plateb se šíří natolik, že v loňském roce facebookový zakladatel Mark Zuckerberg navštívil Namibii, aby se o tomto produktu více dozvěděl.
Dokladem rostoucí emancipace Afriky může být působení Dambisy Moyo, vlivné ekonomky pocházející ze Zambie, pracující pro Světovou banku a kritizující přístup Západu k Africe a rozvojové pomoci. Moyo byla v roce 2009 zařazena časopisem Time mezi 100 nejvlivnějších osobností světa, což podporuje tezi o rostoucím vlivu afrických elit na světovou politiku.
Velké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi
Celkem 54 afrických států nabízí pestrý a dynamický obraz kontinentu, který zdaleka není homogenní entitou. Je třeba si uvědomit, že rozdíly panující mezi jednotlivými státy (či regiony) jsou enormní, a Středoevropanovi často uniká, že odlišnosti mezi Somálskem (coby rozpadlým státem) a Botswanou (coby středně příjmovou zemí) jsou větší, než mezi všemi evropskými státy dohromady.
Paušalizace obrazu Afriky v nás vyvolává dojem, že celý kontinent je místem občanských válek a bezednou dírou, v níž končí rozvojová pomoc, která nepřináší (z naší perspektivy) nic pozitivního.
Je sice pravdou, že celkový obraz Afriky zůstává navzdory uvedeným trendům nadále problematický a otázky demokracie či dobrého vládnutí zůstávají nevyřešeny, přesto však je nutné vnímat proměny, jimiž Afrika v posledních dekádách prochází. Je jen na nás, zda je budeme vnímat jako hrozbu či příležitost.
Přednáší na Katedře politologie a mezinárodních vztahů FF ZČU v Plzni a zabývá se problematikou rozvoje Afriky. V roce 2017 se spolupodílela na přípravě výstavy „Afrika snů a skutečností po 70 letech“, která byla mj. vystavena v prostorách plzeňské radnice.