Píše se rok 2110. Brzy oslavím 126. narozeniny. Ještě před sto lety by to byl úctyhodný věk, který by mi vysloužil obdiv televizních kamer a množství výhod. Jenže v roce 2110 to není nic mimořádného. Chodím do práce, a pokud mě neskolí nějaká nehoda, mohu se těšit minimálně na dalších sedm desítek let života. Poté, co jakýsi vědec kdesi v laboratoři namíchal speciální proteinový ultrafiltrát, a jiného chytráka napadlo vstříknout ho do těla lidem, věk se úctyhodně prodloužil. Z pohledu minulých věků jsme se tak přiblížili nesmrtelnosti a můžeme být vlastně šťastní. Realita je ale zcela jiná. Vinou liknavosti politiků kdysi před stoletím a váháním s penzijní reformou, teď my, pracující, živíme miliony „nesmrtelných“ důchodců, kteří stihli odejít do penze předtím, než ji ústavní soudy po celém světě zrušily.
Jak vypadá svět roku 2110? Dětí na ulicích příliš nepotkáte. Porodnost se důsledně reguluje. Společnost se dělí na dvě zhruba stejné části. Uhnané staříky, kteří denně spěchají do práce, a zámožné boháče jen o málo starší, kteří stále těží z populismu vlád, které jsme si my sami před desítkami let zvolili. Ti první se pachtí, aby si vydělali na holé živobytí. Z příjmů jim ukusují nehorázné šedesátiprocentní daně, které mají zajistit garantované penze a zdravotní péči těm, co ještě stihli odejít do důchodu.
Důchodový a daňový systém vypadá úplně jinak, než jak bychom si ho my, co nás stát na stáří příliš nezabezpečil, už od mládí představovali. Od státu bychom nikdy nic nechtěli, jen kdyby on nechtěl nic po nás. Žádný důchod = žádné státní důchodové pojištění a jen velmi nízké daně – to je to, o čem jsme kdysi v mládí bouřlivě diskutovali u piva a s hlavami plnými ideálů věřili, že tomu tak bude. Jednou, až naše mladá tržní ekonomika trošku vyspěje…
Kdo za to může? Vlastně každý z nás
Jenže všechno je jinak. Chyba se stala před nějakými sto, sto dvaceti lety. Nikomu se moc nechtělo do reformy penzí. Staří se báli, že přijdou o peníze od státu a zůstanou v důchodu nezaopatření, mladí to neřešili, protože to nepovažovali za problém. Než zestárnou, stihnou se na důchod královsky zabezpečit. A tak se reformy odkládaly, dělaly polovičatě, nedůsledně. Ze státem garantovaného průběžně financovaného systému penzí se ukusovalo na úkor toho individuálního jen kosmeticky. V Česku třeba o tři procenta z třiadvacetiprocentního odvodu do penzijního systému.
Mluvilo se o tom desítky let. Považovalo se to za zásadní zlom ve financování penzí. A vlastně to byl jen přesun ubohé částky z ještě ubožejší. Tak se dělala penzijní reforma. Podepsal se pod ní, kdo jiný než Vladimír Bezděk, ten samý Bezděk, který si za své pozdější kousky ohledně řešení krizové situace s přemírou důchodců vysloužil Nobelovu cenu za ekonomii a dnes se v obavě o svůj život skrývá neznámo kde. A kdo mu o něj usiluje? Všichni ti, co včas nestihli odejít do penze a mají vyhlídku jen na roky mizerně placené práce. Mezi lidmi se dokonce povídá, že by na jeho smrt úřady nenahlížely jako na vraždu a vrah by si dokonce vysloužil nobelovku za mír. Ale kdo ví?
Jen kdyby důchodci už alespoň byli chvíli zticha. Jenže oni, plní energie, pořád někde blokují dopravu a žádají vyšší penze. Přitom průměrný důchod za století vystoupal vlivem neustálých valorizací a příplatků na padesát dva tisíc korun a třeba soudci a všichni, kdo měli vysoce nadprůměrné platy, berou ještě víc.
Za milion odvodů 43 milionů důchodu
Třeba moje babička, která je v důchodu už sto sedemnáct let si za tu dobu přišla na nějakých čtyřicet tři milionů. A to ještě nepočítám náklady na zdravotní péči, kterou za ty roky čerpala. To už by se v součtu šplhalo do miliard. Pracovala jenom dvacet tři let, a protože nevydělávala zrovna moc, odvedla státu na daních a pojištění jen něco přes milion. Když před ní řeknu, jak je to nespravedlivé, babička jen odvětí: „Co bys chtěla? Já tvrdě makala rukama! Ty si akorát píšeš ty svoje článečky!“ Hádat se nemá smysl. Babička má vlastně pravdu, mám štěstí v neštěstí. Mám práci, kterou můžu dělat donekonečna narozdíl od lidí pracujících manuálně. Když jim dojdou síly, v nemocnici je samozřejmě dají dohromady, ale jde tohle dělat donekonečna? Co je to za život?
A tak dělám to, co umím nejlíp. Píšu vzkaz lidem do minulosti a vlastně i sobě do doby před sto lety. Mysleme! Neodkládejme reformy – to nic neřeší! Jednou se budou muset udělat stejně. Ve vaší době je stoletých důchodců málo, ale věřte mi, bude jich přibývat. Příběh, který popisuji, může být odkázán do říše sci-fi – stačí jen chtít. Nebo se může stát nepříjemnou realitou.
