Tři desítky zdrojů stály za textem, který mladého politika Dominika Feriho obvinil z nevhodného sexuálního chování vůči ženám. Všechny vyslechl pár novinářů, kterému se po zveřejnění článku ozývají další dívky. Kauza navíc novinářům otevírá téma, jak u takových činů přistupovat k obětem. Jak s nimi mluvit, kdy být reportér s profesními zásadami a kdy z této role vystoupit a být spíš blízkým člověkem. Téma s novináři, kteří s takovými respondenty často pracují, rozebíral pořad Newsroom ČT24.
Novinář nemá být terapeutem. U některých rozhovorů s oběťmi závažných činů to ale jinak moc nejde
Newsroom ČT24: Kauza Feri a přístup novinářů (zdroj: ČT24)
Dvěma reportérům z Deníku N a Alarmu popsalo podrobnosti toho, čeho se týkají obvinění vůči Ferimu, několik mladých dívek. Do té doby o tom mnohdy nikomu neřekly. Novináři tak byli první, kdo viděli jejich emoce a reakce na nepříjemné otázky. Není to přitom první ani poslední případ, který redaktory staví do takové pozice.
„Novinářům se nedoporučuje pokoušet se hrát terapeutickou roli, jejich úloha je trochu jiná, i když také může pomoct. Pokud nemají terapeutický trénink, tak je velmi těžké vědět, co si s těmi hutnými negativními emocemi a informacemi vlastně počít, jak je zpracovat a jak reagovat,“ říká socioložka médií Johana Kotišová.
Balanc mezi průmyslovou kamerou a terapeutickou činností
V reálném světě to ale často jde jen s obtížemi. „Rozhodně bychom neměli být terapeuty, ale zároveň bychom neměli být průmyslovými kamerami. Takže hledáme nějaký balanc mezi průmyslovou kamerou, věrným záznamem a terapeutickou činností, která nám nepřísluší,“ potvrzuje dokumentaristka Šárka Maixnerová, režisérka série Infiltrace. Pokud natáčí dokument, kameru klidně zastaví a danému člověku pomůže. Pokud ale pracuje na investigaci, tak podle svých slov „uhnout nemůže“.
O komplikované situaci pro novináře mluví redaktorka Seznam Zpráv Šárka Kabátová. „Cítí empatii k člověku, ale musí myslet na to, že musí dodržovat nějaké zásady novinářské práce a držet si odstup. Nicméně to ne vždy jde na 100 procent a pak člověk musí hledat tu hranu. A to je vyšší dívčí,“ doplňuje Kabátová, která například natočila dokument o přeměně dívky v chlapce a kromě tématu sexuálního zneužívání se věnuje například problematice samoživitelek.
Nejde ale pouze o respondenty, silné příběhy působí také na city a emoce novinářů. I oni tak musí umět tyto situace zvládat. Obvykle s tím nemá problém redaktorka slovenského deníku SME Zuzana Kovačič Hanzelová. Jinak to ale bylo ve chvíli, kdy zpracovávala případ zneužívání třináctileté dívky na táboře.
„Chvíli mi trvalo zpracovat výpovědi a měla jsem stavy, že jsem přemýšlela, jestli nevyhledat pomoc psychologa. Třeba jsem se za bílého dne lekla na ulici, když za mnou začal běžet nějaký muž,“ přiznává.
Sekundární trauma
Podle Hanzelové by na vše, co může přijít po medializaci, měl respondenta připravit právě novinář. „Nejhorší jsou velmi nezpracované věci, kdy žena celou dobu pláče. Vždycky jsem se s nimi potkala v nějakém pro ně bezpečném prostředí. Nejdřív jsme si v klidu povídaly, nebyly otázky, nechala jsem je, ať mi to povypráví. Pak jsem jim vždycky řekla, co je může čekat, lidé je pak obviňují, chodí jim hodně hejtů, komentáře jsou velmi bolestivé a může to způsobit sekundární trauma,“ popisuje svůj styl práce s takovými tématy.
Nejen vyprávění nepříjemných zážitků, ale hlavně následná medializace a veřejná diskuze může člověku způsobit stejné trauma, které už jednou zažil a ke kterému se nechce vracet.
„Je to věc, která se děje docela často. Existují například výzkumy přeživších masové střelby, včetně teroristického útoku na ostrově Utoya, podle kterých fakt, že se o tyto přeživší zajímali novináři a dotazovali se jich, zvýšil jejich posttraumatický stres nebo v nich aspoň vyvolal nějaké negativní pocity,“ potvrzuje socioložka médií Kotišová.