Ve věku 90 let zemřel v neděli Jiří Srnec. Tento herec, režisér, autor, skladatel, výtvarník i divadelní manažer je spojen především s černým divadlem. Československé diváky, ale i publikum ve světě okouzlil tímto neotřelým principem v šedesátých letech.
Černé divadlo využívá toho, že na zatemněném jevišti nejsou vidět černě odění herci, ale jejich rekvizity ano. S nápadem založit takovou scénu přišel Srnec ještě při studiu na vysoké škole. Do prvního představení, kde neviditelní herci „čarují“ s létajícími předměty a se světlem, se se spolužáky pustil v roce 1959. Soubor získal pozvání na mládežnický festival do Vídně a následně i do Kyjeva a Moskvy. V té době také vznikla známá etuda Pradlenka, která je dnes nejstarší scénkou v repertoáru divadla.
Za oficiální datum vzniku Černého divadla Jiřího Srnce je ale považován rok 1961, kdy Srnec získal povolení k založení od ministerstva kultury. Přelomovou roli sehrál rok 1962, kdy tehdy ještě poloamatérský soubor dostal pozvání na prestižní festival do skotského Edinburghu. Sedm nadšenců sklidilo velký úspěch a o jejich dalším profesionálním zaměření bylo rozhodnuto.
„Ve vší skromnosti: to, co bylo v tisku potom – úžasné, báječné. Dokonce psali o rudé záři nad Edinburghem, což nás pobavilo, protože nikdo z nás nebyl straník. Ale odjížděli jsme a měli jsme smlouvu na Austrálii i Spojené státy,“ vyprávěl Srnec.
„Malé divadlo velkých zázraků“ se stalo jedním z nejznámějších zástupců tuzemské scény. Srnec se se svým souborem zúčastnil mnoha desítek mezinárodních festivalů a realizoval přes 300 zahraničních turné v Evropě, Severní a Jižní Americe, Asii, Africe i Austrálii. Představení Černého divadla vidělo dosud více než pět milionů diváků v 68 zemích světa. Že divadlo mohlo vycestovat i v časech normalizace, považoval Jiří Srnec tak trochu za záhadu.
Do vizuálně působivé show přetvořil příběh o Alence v říši zázraků, pražské legendy nebo Petra Pana. Téma pro novou hru není těžké vymyslet, poznamenal v roce 2010 v rozhovoru po pořad Na plovárně.
V současnosti jádro divadla tvoří zájezdový soubor, který vystupuje v zahraničí. Doplňuje ho pražský soubor, který při pravidelných reprízách vychovává mladé nadějné umělce k budoucí černodivadelní praxi.
Spolupráce s dalšími soubory
Srnec spolupracoval i s dalšími domácími a zahraničními soubory, mimo jiné s divadlem Semafor, Laternou magikou, Divadlem Spejbla a Hurvínka či Státní operou v Mnichově. Na počátku devadesátých let založil a vedl soubor Imaginativ Praha. Komponoval také hudbu k několika filmům.
S principem černého kabinetu pracoval už v posledním ročníku DAMU, kde studoval na loutkářské fakultě. Potvrdil tím svůj široký umělecký talent – předtím totiž vystudoval grafickou střední školu a na konzervatoři se věnoval klavíru. V té době už psal vlastní hudbu.
Za formativní považoval Srnec už své dětství. „Tatínek se věnoval černému řemeslu, ale chtěl z nás mít něco víc, než byl sám. Staral se o to, aby z nás opravdu něco bylo. Nejen abychom něco uměli, ale podporoval sám svou vnitřní tvořivostí i tvořivost naší,“ vzpomínal.
Další vliv mělo přestěhování z rodného Žalova do pražských Holešovic. „Bydlel tam Ota Janeček, Richard Fremund, mnoho vynikajících, krásných lidí, výtvarníci, muzikanti. Richard Fremund sbíral loutková divadla. Mimo jiné první plakát (černého divadla) dělal Libor Fára, který také sbíral nejen loutková, ale i ta papírová divadla,“ zmiňoval některé z osobností, s nimiž se v holešovických ulicích potkával.
V roce 2011 převzal od prezidenta Václava Klause medaili Za zásluhy v oblasti kultury a v březnu 2018 mu byla udělena Cena Thálie 2017 za mimořádný umělecký přínos českému divadelnímu umění.
