Liberecké Divadlo F. X. Šaldy sáhlo po povídkovém souboru Květy Legátové Želary. V dramatizaci režiséra Juraje Nvoty se na jevišti prolínají tvrdé osudy lidí v zapadlé horské vsi, tito lidé zároveň fungují jako podobenství jakékoliv společnosti.
Soubor povídek Želary je zralou prvotinou Květy Legátové. Když čtenářům představila smyšlenou vesnici na valašských kopanicích, bylo jí přes osmdesát let.
Podle dramaturgyně Šaldova divadla Lenky Chválové je vesnické drama ideálním materiálem, protože „je vždy příběhem lidského společenství“. Nvota při dramatizaci vybral z želarských charakterů ty nejdramatičtější, přesto je postav tolik, že do inscenace obsadil téměř celý liberecký herecký ansámbl.
„Vždycky, když hraju určitou roli, říkám si, co by měla volat do hlediště. A teď jsem si řekla, že bych měla volat, že starší ženy mají ve společenství svoje místo,“ představuje jednu z postav, místní kořenářku, herečka Štěpánka Prýmková. Dodává, že stará bylinkářka sice nemá vlastní silný příběh, ale je pozorovatelkou osudů dalších postav a jejich vztahů.
Láska a strach
Hrdinou Želar jsou podle režiséra Nvoty samy Želary. Ves, kde život člověka určují odvěké meze rození a umírání i rytmus ročních dob. Nejen o této společnosti vypovídá, jakým způsobem řeší hraniční situace a co jsou kříže, které se odevzdávají z generace na generaci.
„Je to jakoby izolovaný svět, jakýsi skleník, nebo spíš pařeniště, kde jako pod lupou můžeme vidět to, co nás lidi skutečně tvoří, a to jsou ty dva základní živly, to je láska a strach,“ míní Nvota.
Želary proslavilo také filmové drama Ondřeje Trojana, které se dostalo do užších nominací na Oscara za rok 2004. Oceňovaný snímek ale mate názvem – scénář ve skutečnosti vychází z novely Jozova Hanule, kterou Legátová na povídkový cyklus Želary navázala, společné mají obě knihy proto i některé postavy. Liberecká adaptace se dějově drží pouze povídek.
