Zámek na Loiře, hra českého dramatika Romana Sikory, měla loni světovou premiéru v Norimberku. Na tuzemská jeviště ji na přelomu roku 2019 a 2020 uvádí pražský soubor Lachende Bestien. Ostrou satiru na současnou společnost nastudoval už dříve také v podobě scénického čtení.
Do zámku na Loiře se nastěhuje nová majitelka. Nemovitost pro ni koupil její manžel, jistý český ministr. Do historických zdí pronikají nejlacinější šlágry spolu s tupostí a omezeností, renesanční nábytek nahrazuje milostpaní nábytkem z Ikey.
Bohatství ovšem štěstí nepřináší. Ukáže se, že zámeček je spíše vězeňskou celou, kam ministr svoji ženu odklidil kvůli jejím nevhodným vyjádřením v tisku.
Devastace materiální i morální
Herečka Zuzana Onufráková vidí v příběhu ženy, kterou představuje, mnoho současných témat. „Frustrace zelených vdov, frustrace z práce, kterou děláte a nenaplňuje vás. Závislosti, konzum, plýtvání… Je tolik věcí, které bychom mohli rozebírat,“ domnívá se. Zpočátku roztomile veselá hra se velmi rychle překlopí v mrazivý příběh.
Materiální devastace jde totiž ve hře ruku v ruce s tou morální. Lidé jsou pro peníze ochotni zapomenout na vzdělání a stát se lokajem. „Zároveň mě zaujal i princip fašizace. Vzniká ve chvíli, kdy jsou dva lidé stejně nízko, ale jeden se odlišuje tím, že přišel odněkud z ciziny. Předpokladem ale je existence určité oligarchie. I to je obrázek současného světa,“ dodává režisér Michal Hába.
Pseudovznosný jazyk
Zámek na Loiře postavil Sikora na principu absurdního divadla. Komunikace mezi postavami se odehrává v jednotlivých frázích, jež se často zacyklí. „Neumí říct jednoduchou větu, každou rozsekají, protože se neumí vyjádřit. Paradoxně tak ale vniká pseudovznosný jazyk,“ podotýká Hába.
Do Zámku na Loiře i s jeho novodobými obyvateli zve diváky opět při druhé premiéře na konci ledna. Hraje se v pražském prostoru Venuše ve Švehlovce.
