Po Cestě z města a Cestě do lesa se režisér a scenárista Tomáš Vorel vydal na Cestu domů. Novinkou, kterou od 9. září promítají tuzemská kina, uzavírá svou volnou „venkovskou“ trilogii, která před více než dvaceti lety začala jeho výpovědí o lidech a přírodě. Zatímco Vorlovy filmové „Cesty“ podle jeho slov skončily, skutečný příběh přírody a lidstva čeká ještě, jak se obává, pravděpodobně ne moc pěkné pokračování.
K Cestě z města v roce 2000 došel Tomáš Vorel po osobních zkušenostech. „Utekl jsem z Prahy ve velké depresi a alkoholovém deliriu, rodina rozpadlá, všechno se hroutilo, nevěděl jsem, kde mám žít a jestli vůbec mám žít. A našel jsem les na Rabštejnsku, tam jsem pobýval v autě několik měsíců, pak se to protáhlo na několik let – a přišla úplná změna myšlení,“ vrací se filmař k někdejší životní kapitole.
„To, co jsem v tom lese a okolí lesa zažil a viděl, mi otevřelo cestu, že lidé žijí nejen ve městě, že mají úplně jiné problémy. Cesta z města byl vlastně můj příběh – útěk mešťáka na vesnici. Taková moje výpověď,“ připomíná. Výpověď, která diváky zajímala. Chodili na ni do kina a režiséra a zároveň scenáristu zásobovali svými historkami. Zhruba s jedenáctiletými odstupy tak vznikla další dvě pokračování.
Spoluscenáristé: Sedlák, revírník, léčitelka a Tomáš Hanák
I scénář k Cestě domů psal Vorel v okolí Rabštejna nad Střelou, kde se film rovněž natáčel – s Tomášem Vorlem za kamerou, protože od Cesty do lesa je i svým vlastním kameramanem. Dohromady dal nový příběh opět na základě vyprávění a pozorování přátel a sousedů. Označuje je za spoluscenáristy. „Píšu to s lidmi, kteří tam žijí. Se sedlákem, revírníkem, s léčitelkou, mysliveckým sdružením. Takže všechny postavy, které vidíte ve filmu, mají reálné předobrazy,“ potvrzuje.
Do venkovské mozaiky přispěl i herec Tomáš Hanák. Do scénáře přidal zkušenost bývalého alkoholika, který v minulosti pomýšlel na sebevraždu. V roli stárnoucího přistěhovalce z města zjišťuje, že život na venkově je i dřina.
„Je hrozně hezké jít na dřevo a 'jé, podívej, jak je zasněženo'. Ale boty jsou promáčené a kolenní kloub přestává fungovat. Mě zajímá, jak se s tím ti lidé dokážou vyrovnat, včetně toho, že by se s partnerkou na sebe dokázali podívat a říct: Hele, tak to prostě nevyšlo, ale jak říká Paul Newman, alespoň jsme to zkusili, což je také podle mě vítězství,“ shrnuje.
Řepka a jeleni
Tomáš Vorel film popisuje jako kolektivní dílo o vesnici a přírodě. Sdělení je jednoznačné: zachování venkova a jeho tradic, změna přístupu k přírodě. Ve filmu se vedle rodinných a partnerských radostí a těžkostí řeší i ekologické zemědělství, biostrava, nekonečné lány řepky nebo odstřel jelenů za peníze. „Žádná zvířata ve filmu neumírají, střílení kachen i jelena, to všechno je uděláno na počítači. Jen gumoví holubi jsou zastřelení v reálu,“ ujišťuje režisér.
Všichni hrdinové Cesty domů žijí v jedné vsi, jejich pohled na život a přírodu se ale může hodně lišit. Rozdíly jsou i generační. „Čím je člověk starší, tím víc nepotřebuje rychlé velkoměsto a má rád klid a přírodní řád,“ domnívá se Eva Holubová. Manželský pár tvoří ve snímku s Boleslavem Polívkou. Do obsazení se také potřetí vrací Barbora Nimcová-Schlesinger coby filmová partnerka Tomáše Hanáka.
Tomáš Vorel jr.: Už chápu vášeň pro zbraně
Před kameru se autor vrací jen při natáčení další „Cesty“, podobně jako režisérův syn Tomáš Vorel junior. Ten hraje výhradně ve snímcích svého otce, za herce se totiž nepovažuje. V závěru trilogie jeho postava, Ludva jr., povýšil z adjunkta na revírníka.
Přiznal, že i jako pacifista díky natáčení dobře chápe, jak člověk může podlehnout vášni pro zbraně, když si vyzkouší střílet. Splněním klučičího snu prý bylo ovládání kombajnu, na řízení zemědělských strojů neměli herci záskok.
Se svým otcem sdílí omylnost dojmu, že člověk je králem přírody. „Je mi sympatické, že svět trošku informujeme, že je špatné, jak se to tu vede,“ říká. „Zrovna les, o kterém se ve filmu hodně mluví, je velmi důležitou složkou biodiverzity, která nám dovoluje dýchat, a je důležité, aby se člověk k lesu choval hezky a nechápal ho jen jako produkt, který nám dává dřevo. Doufám, že tohle si z toho lidé třeba také vezmou,“ přeje si.
Influencerka v lese
„Jak se budeš starat o přírodu, tak se ona jednou bude starat o tebe. To hodně lidí zapomíná, včetně mě. Občas jsem v určitém smyslu sobecká, například bych mohla dojít patnáct minut pěšky, ale pojedu radši dvě minuty autem. I tohle by maličko ušetřilo trochu přírody,“ přiznává Dominika „Mína“ Elischerová, která si v novince také zahrála.
Když si ji režisér vybral na konkurzu, prý vůbec netušil, že jde o influencerku, která má na Instagramu téměř tři sta tisíc sledujících. Nikoliv novou postavou, ale novou tváří je v příběhu také Lucie Šteflová, která v roli „divoženky“ Anyny vystřídala Annu Kameníkovou.
O zdravém životě na zdravé planetě
Podle Jaroslava Sedláčka, hlavního dramaturga Filmového centra ČT, které Vorlův film podpořilo, je současný stav přírody důsledkem pocitu člověka, že má na všechno nárok, ale nemá žádné povinnosti. „Že příroda je tady pro nás, tak my si z ní můžeme brát, co chceme, kdy chceme a jak chceme. A myslím, že se nám to dost vymyká z ruky,“ obává se.
„Celkově je Cesta domů film o zdravém životě na zdravé planetě,“ poznamenává Vorel starší. Přírodu a život na vsi natáčel v přirozeném koloběhu, tedy postupně během všech ročních období. Další „Cestu“ už neplánuje.
„Budu točit film úplně o něčem jiném, jestli budu točit nějaký film. Teď mám téma americko-českého manželství, nazval jsem to pracovně Nejsi chlap, o rozkladu takového mezinárodního vztahu a vůbec vztahu Ameriky a Česka. Je to téma úplně mimo tuto moji přírodní přirozenost,“ tvrdí.
Sedláček: Chybí filmy o současném venkově
Dramaturg Jaroslav Sedláček doufá, že téma současné vesnice z tuzemské kinematografie nezmizí. I když podle jeho názoru se mu systematicky kromě Vorla věnuje zřejmě už jen Bohdan Sláma. Pořád jde ale o dílčí pohledy, zásadní zhodnocení porevolučního vývoje Sedláčkovi chybí. Přitom by si český venkov zasloužil větší filmařskou pozornost, míní.
„Dlouho jsem hledal látku, která by proměnu za posledních třicet let zaznamenala tak geniálně, jako kdysi Vojtěch Jasný udělal ve Všech dobrých rodácích kroniku poválečné české vesnice“ vysvětluje.
Správnou předlohu našel v jihočeských románech Jiřího Hájíčka. Podle knihy Dešťová hůl by mohla vzniknout televizní minisérie. „Vypráví o něčem podobném jako trilogie Tomáš Vorla, o návratu z města do vesnice o proměně vesnice a jiných hodnotách, které mají lidé na vesnici a ve městě, a jestli to jsou jiné hodnoty,“ naznačuje Sedláček.
