Když před sto deseti lety vyšel Kinobuch, byl film ještě mladý a němý, a především považovaný za podřadnou zábavu. Kniha filmových libret ukazuje, jak si možnosti kinematografie představovali tehdejší expresionističtí literáti. Přispěli třeba František Langer nebo Max Brod. V českém překladu původně německý Kinobuch nedávno vydal Národní filmový archiv s ilustracemi Alexeye Klyuykova.
Začátky kinematografie: veřejnost pobuřovaly recenze a literátům vadilo málo dobrých filmů
V Kinobuchu z roku 1913 psali literáti pro film (zdroj: ČT24)
Kinobuch vyšel v Německu poprvé v roce 1913. Rok to byl pro vývoj německé kinematografie zásadní. Na plátně se poprvé objevil tehdy asi nejslavnější německý herec Albert Bassermann, který mimochodem o pár let dříve na jevišti jako Hamlet naprosto uchvátil Franze Kafku. První příležitost před kamerou dostal Bassermann v titulní roli snímku Der Andere (překládáno jako Ten druhý nebo Jiný člověk) inspirovaném příběhem dr. Jekylla a pana Hyda.
Premiéru měl v roce 1913 také německý hororový snímek Pražský student s mnohokrát zpracovaným námětem, že smlouva s ďáblem se nevyplácí. Pražský student je považován za jednu z prvních ukázek toho, že film může mít i umělecké ambice. Přesto toto médium v té době platilo hlavně za lidovou zábavu.
Začalo to na výletě
Plakát k filmu Pražský student (1913)
O tom se přesvědčil i editor Kinobuchu, tehdy literární redaktor Kurt Pinthus, když se taktéž v roce 1913 rozhodl zhodnotit filmovou adaptaci románu nobelisty Henryka Sienkiewicze o starém Římě. „Pobouřil lipskou kulturní veřejnost tím, že do respektovaného deníku napsal recenzi na film Quo vadis. Už jenom to, že se píše recenze na film, bylo pohoršlivé,“ podotýká filmový historik Ivan Klimeš.
Pinthus o několik měsíců později vydal Kinobuch, tedy sbírku filmových povídek, k jejichž napsání oslovil své přátele, literáty spojené s nastupujícím expresionismem. Myšlenka vznikla na společném výletě. „Tam zašli do kina na nějakou hodně špatnou adaptaci románu, který všichni znali, a vzešla z toho debata, jestli někdo zná spisovatele, který by psal přímo pro film,“ upřesnil Klimeš.
Rozhodli se to sami zkusit. Zapojilo se patnáct autorů, včetně v Praze žijících Maxe Broda, Otto Picka a Františka Langera. Sám Pinthus přispěl fantaskním námětem o vlaku, který po moři dojede až na opuštěný ostrov. Ze všech libret bylo skutečně zfilmováno jen jedno. „Záměrem nutně nebylo točit podle těch textů filmy, spíše rozšiřovat obzory kinematografu, aby se vymanil z divadelnosti,“ vysvětluje generální ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant.
Film není divadlo
Podle Pinthuse a jeho literárních přátel mladé médium filmu až příliš spoléhalo na vysvětlující mezititulky a divadelní předlohy. Nechtěli, aby filmové záběry pouze sloužily jako ilustrace děje. Kurt Pinthus píše v úvodu, že pokud někdo chce vidět drama, tak jde do divadla. Do kina chodí z jiných důvodů. „Do kina žene člověka touha, chce rozšířit co nejrychleji a nejjednodušeji okruh svého vědění a prožívání. Myslím si, že to platí dodneška,“ je přesvědčen Bregant.
Autoři si v Kinobuchu pohrávali s tehdy opovrhovanými žánry jako byl horor a fantastické a krvavé brakové příběhy, ale nabídli také sociální nebo mytologická témata. „Připadá mi zajímavé, že to pořád byli spisovatelé, kteří nebyli vychováni filmem. Imaginace, kterou uplatňovali, je trochu panenská. Všechny další generace spisovatelů už jsou i filmoví diváci,“ upozorňuje Ivan Klimeš.
Pinthus zemřel v roce 1975. Mohl tak sám pozorovat, jak se se původně vysmívaná zábava během jednoho lidského života proměnila.