Hana Hegerová bývá označována za „první dámu českého šansonu“ nebo „českou Edith Piaf“. Takové nálepky sice prý neslyšela ráda, vysloužila si je ale svou pečlivostí při výběru repertoáru i jeho nastudování a autenticitou, kterou dovedla oslovit. Především pravdivost na zpěvačce, která zemřela 23. března, oceňují její kolegové z hudební branže.
Klavírista Petr Malásek Hanu Hegerovou doprovázel celá dvě desetiletí, než se v roce 2011 rozhodla přestat koncertovat. „Byla velice náročná – a není divu. Všechno, co by ji rušilo v pravdivosti, bylo na škodu. Potřebovala vytvořit podhoubí pro to, aby mohla pracovat s publikem a se svými písněmi,“ vysvětluje.
„Měla zvláštní naléhavost, která nepopsatelným způsobem oslovovala,“ souhlasí textař Michal Horáček. „Proto mohla dělat písně s příběhem, který vyprávěla. A člověk ten příběh od ní slyšel třeba desetkrát, ale chtěl ho slyšet zase. Lidi cítili touhu si ho vztáhnout k vlastnímu životu a pocitům. To se nedá naučit, to je dar.“
Horáček spolu se skladatelem Petrem Hapkou napsali pro Hegerovou její zřejmě největší hit, píseň Levandulová. Z jejich společné tvorby by ale ona sama prý upřednostnila spíše Potměšilého hosta nebo Denim Blue.
V interpretaci příběhů Hegerové podle Horáčka napomáhala také její charakteristická barva hlasu, která vyvažovala nevelký rozsah.
Pro hudebního kritika Jiřího Černého bude Hana Hegerová na české scéně nenahraditelná právě především hlasem. „I když altů u nás je a byla celá řada, jako třeba Marie Rottrová, Zuzana Navarová, tak alt Hany Hegerové takřka až do okamžiku, kdy přestala zpívat, byl neuvěřitelný,“ uvedl.
Za zásadní považuje také repertoár oblíbené šansoniérky. „Ono se sice říká, že v české moderní populární hudbě jsou výborní textaři, ano, jsou, ale tak skvělý repertoár, jaký měla Hana Hegerová, se hned tak nevidí,“ domnívá se. Kromě Horáčka pro ni psali třeba Pavel Kopta, Jiří Suchý, Milan Lasica nebo Zdeněk Rytíř, a to jak texty původní, tak přebásněné šansony Edith Piaf či Jacquesa Brela.
Suchý přivedl Hegerovou do divadla Semafor, a i když měli se Šlitrem nejprve pochybnosti, že šanson není žánr zrovna pro ně, nakonec jich pár složili, třeba Zlou neděli. Hegerovou obsadili také do filmového muzikálu Kdyby tisíc klarinetů, kde vystřihla s Waldemarem Matuškou duet Tak abyste to věděla. „Naším divadelním životem procházela pořád, a když takový člověk najednou není, je to hrozné pomyšlení,“ reagoval na zprávu o zpěvaččině úmrtí Suchý.
Na jevišti se s Hanou Hegerovou potkávala také Radůza. Mladší písničkářku, která také skládá a zpívá šansony, zvala na své koncerty a viděla v ní talent. „Její projev byl velmi autentický a šel k podstatě věci, promlouval ke mně a měla jsem z toho husí kůži,“ říká Radůza. Vyzdvihuje zejména poslední album Hegerové Mlýnské kolo v srdci mém. „To považuji za mistrovské dílo,“ dodává.
Jako svůj vzor bere Hanu Hegerovou také Hana Zagorová, o níž se v jejích začátcích mluvilo jako o zpěvačce beatových šansonů. „Její síla je v pravdivosti,“ nepochybuje ani ona a přidává osobní vzpomínku: „Když se objevila v Ostravě, chodila jsem na všechny její koncerty. A spojené s ní mám také všechny bramborové brigády na gymplu, protože spolužáci po mně vždycky chtěli, ať zpívám Černou Jessii.“
Když pro změnu Hegerová zpívala Černou Jessii na jednom z koncertů v roce 2006, chtěla po Petru Maláskovi, aby změřil, jak dlouho udrží poslední tón. Přestože její šansony vzbuzují spíše nostalgii a jistý smutek, smysl pro legraci jí podle jejích spoluhráčů totiž rozhodně nechyběl. Podobné „štengrování“ měla velmi ráda, vzpomíná Malásek.
„Každý koncert měl pevné pilíře, přes které nejel vlak, zbytek byl improvizace,“ popisuje. Haně Hegerové byla podle něho vlastní magie, díky níž to uměla s lidmi i písničkami. „Třeba milovala Tinu Turnerovou. Viděla nějaký její koncert a od té doby začala tančit na jevišti, když ještě mohla. Když vystupovala už s francouzskou holí, tak to už úplně nešlo, ale i z hole udělala vtip a lidé se velice bavili. Bavili se, a do toho začali bezprostředně plakat, to byla její obrovská síla.“
