Významný baletní sólista, choreograf i úspěšný herec. Uměleckou dráhu Vlastimila Harapese připomene na mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha (5.-8. října) dokument režiséra Martina Kubaly z cyklu Neobyčejné životy. Co v neobyčejném životě nemůže chybět? Přečtěte si rozhovor s Vlastimilem Harapesem.
Festival Zlatá Praha je neodmyslitelně spojen s televizí. Vybaví se Vám, kdy jste se s děním na obrazovce setkal poprvé?
Pocházím z Droužkovic u Chomutova, kde měl televizi málokdo. Bylo celkem běžné, že se půl vesnice chodilo dívat k sousedům. Vzpomínám si na pocit, který jsme z těch pohybujících se černobílých obrázků měli. Byla to pro nás naprosto fascinující novinka.
Z diváka jste se poměrně záhy stal účinkujícím…
Jako posluchač Taneční konzervatoře jsem se objevil v estrádním pořadu, kde tehdy účinkovala i mladičká Helena Vondráčková. První setkání s filmem přinesli Starci na chmelu, kde jsem se mihl jako tanečník sborových scén. Někteří moji spolužáci dostali skutečné role, mně tenkrát svěřili jenom úlohu „křoví“, ale objevoval jsem vždycky vepředu, takže jsem byl vidět. Pak hned následovala Marketa Lazarová, kde jsem ztvárnil roli mladého hraběte Kristiána.
To je poměrně rychlý kariérní posun, jak jste ho tehdy vnímal?
Byl jsem nadšený, že mám roli ve filmu a že budu slavný. Biograf se u nás samozřejmě hodně sledoval. Marketa Lazarová se nakonec natáčela skoro dva roky. Díky tomu, že během příprav byly takové prostoje, jsem si uvědomil, že hraní asi není úplně to, co mě bezvýhradně naplňuje. Chyběla mi hudba a možnost vyjádřit se pouze pohybem… Tak jsem se přihlásil na konkurz do baletního souboru Národního divadla, kam jsem byl přijat a kde jsem nakonec setrval dlouhých 40 let. Hraní jsem se ale úplně nevzdal. Využíval jsem chvíle, kdy jsem kvůli zranění nemohl tancovat, a natočil jsem Den pro mou lásku, Jak vytrhnout velrybě stoličku, Pannu a netvora, Operaci mé dcery… Všechny tyhle nabídky ke mně chodily tak nějak samy, nikdy jsem ve světě filmu o nic neusiloval. Zřejmě to tak všechno mělo být. Jsem v tomhle ohledu fatalista.
Dokument, který o Vás pan Martin Kubala natočil, patří do cyklu Neobyčejné životy. Čeho si na své dosavadní cestě nejvíce vážíte?
Lidí. Měl jsem štěstí, že jsem potkal neobyčejné osobnosti, od nichž jsem se mohl něco naučit.
Na koho máte nejintenzivnější vzpomínky?
Těch zvláštních setkání byla skutečně celá řada. Hodně mě ovlivnili páni režiséři František Vláčil, Juraj Herz a Jan Kačer, měl jsem možnost spolupracovat se Stellou Zázvorkovou a Natašou Gollovou… To jsou jedny z mnoha výjimečných osobností, na které rád vzpomínám. Nepředstavujte si ale, že se nějak nostalgicky opájím minulostí. Spíše se soustředím na to, co je dnes, a na to, co bude. Pokud však někdo rád žije vzpomínkami, tak proč mu to brát, každý to má nastavené jinak.
Dokument o Vašem životě bude mít velmi brzy premiéru. Prozradíte nám, jak probíhalo natáčení?
Skoro se mi nechce věřit, že už jsou to téměř dva roky. Bylo to velice hezkých čtrnáct dnů, během nichž se mi potvrdilo, že režisér a kameraman Martin Kubala je skvělý člověk, který ke svým projektům přistupuje velmi zodpovědně, citlivě a lidsky. Během rozhovorů dokáže vytvořit příjemnou atmosféru, neláme nic přes koleno a netlačí nikoho do kouta. Točili jsme spolu na místech, kde vznikaly filmy, v nichž jsem kdysi hrál. Kromě toho jsem tvůrce pozval do mého rodiště, i ke mně na chalupu, natáčeli jsme také v Nočním Mikrofóru v rádiu, kde moderuji. Martin Kubala zachytil mimo jiné i můj duet se Soňou Červenou.
V divadle Semafor mělo na konci září první reprízu představení Prsten pana Nibelunga, kde hrajete roli Rapsóda. Jak se vám spolupracuje s panem Suchým?
Jeho přístup k životu je pro mě velkou inspirací… Představte si, že tuto hru nejen režíruje, ale napsal k ní i texty a hudbu, navrhl scénografii, kostýmy a navíc hraje hlavní roli. To je v 83 letech neuvěřitelný výkon, který jasně dokládá, že samotný věk nemá takovou váhu. Když se podíváte na to, co Jiří Suchý všechno zvládne, je to až neuvěřitelné. To vás pak hned přejdou myšlenky typu, že jste starý a že už to nejde… (směje se). Do té samé kategorie spadá i Soňa Červená, které bylo 89 let a na jaře měla premiéru ve Stavovském divadle. Tahle zvláštní setkání s výjimečnými lidmi člověka obohacují a inspirují ho k tomu, aby dále tvořil. Právě ony jsou jednou ze základních ingrediencí neobyčejného života.
