V létě loňského roku se na 14 českých nádražích a také na nádražích v Krakově a v Osvětimi odehrával opět tragický příběh Kateřiny Horovitzové. Dějištěm divadelního představení podle novely Arnošta Lustiga byl vlak nesoucí právě Lustigovo jméno. Dokument Vlaky do nenávratna nejen zachytil tento projekt a pátral po skutečném příběhu, který se stal předlohou knihy, ale zároveň se jejich prostřednictvím vrací k holocaustu, osobnímu i spisovatelskému tématu Arnošta Lustiga. Režisér Martin Pátek se pokouší nastínit, jak lze tuto nepřenosnou zkušenost zprostředkovat dnešní společnosti. 10. března od 10:00 na Dvojce.
Vlak Lustig „vypravil“ v rámci třináctého ročníku festival židovské kultury Devět bran jako symbolickou připomínku nacistických transportů křižujících Evropou druhé světové války. Na „zájezdová“ představení se vydal sedmdesát let po konferenci ve Wannsee (20. ledna 1942), kde bylo přijato „konečné řešení židovské otázky“. „Dobytčí vagon je pro mě symbolem genocidy, symbolem holocaustu, symbolem masového vyvražďování,“ vysvětluje v dokumentu ředitel festivalu Pavel Chalupa.
Kdo byla Kateřina Horovitzová?
Nápad na tento projekt vznikl na základě přípravy inscenace Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou v pražském Divadle pod Palmovkou, která se - stejně jako Lustigova předloha - odehrává převážně ve vlaku. V něm je držena skupina bohatých židovských obchodníků a mladá Židovka Kateřina, kterou se rozhodne jeden z nich ochraňovat. Zajatcům je dána možnost „vykoupit“ své životy a svobodu, ze strany nacistů jde ale jen o zvrácenou hru, jejíž konec je předem dán. Přesto se Kateřina v naprosto bezvýchodné situaci proti zlu vzepře, i když na jejm tragickém osudu ani na osudu jejích společníků to nic nezmění.
Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou je jediným textem, který Lustig, známý neustálým přepisovánm svých děl, téměř vůbec nezměnil. Snímek Martina Pátka se pokouší částečně zjistit, co Lustiga k napsání inspirovalo a do jaké míry vycházel ze skutečných událostí a osob. Příběh, v němž dívka v osvětimském táboře zastřelila jednoho z nacistů, se opravdu nejspíše odehrál, objevuje se v několika variantách.
Motivace k takovému činu ale mohla být překvapivá - Ladislav Stýblo, dramaturg Divadla pod Palmovkou, na stránkách projektu Vlak Lustig uvádí, že skutečná Kateřina Horovitzová byla podle archivů konfidentkou gestapa. Podle všeho měla na svědomí životy několika bohatých Židů a bylo jí přislíbeno, že bude moci odjet vlakem (!) do Švýcarska. I v jejím případě šlo ale o slib, s jehož splněním se ve skutečnosti nikdy nepočítalo, a Kateřina byla odvezena do Osvětimi.
Druhá cesta sestry Arnošta Lustiga do Osvětimi
Právě Osvětim byla cílovou stanicí symbolického „vlaku do nenávratna“. Poslední cesty se spolu s dokumentaristy účastnila i Hana Hnátová, sestra Arnošta Lustiga, která do tohoto tábora byla za války také deportována. Poprvé se do něj vrátila až při natáčení filmu - jako nositelka svědectví holocaustu.
„Hana Hnátová patří k lidem, kteří si nechtěli to trauma znovu vybavovat. Vůbec nechtěli o holocaustu mluvit, ani s vlastními dětmi. Arnošt byl ten, který ho umělecky zpracovával v knihách, chodil po školách. Mám zkušenost s lidmi, kteří prošli koncentračními tábory, a chápu je. Chápu, že k stáru chtějí, někdo víc vědomě, někdo podvědoměji, aby jejich zážitek nevyšel nazmar. Takže se přemůžou a začnou o tom mluvit,“ říká režisér Martin Pátek. S Hanou Hnátovou a Lustigovou rodinou se setkal mimo jiné i při natáčení krátkého dokumentu Žít je Lustig (připomenout si jej můžete v iVysílání).
Její návrat do Osvětimi považuje za nejsilnější moment svého dokumentu. „Bylo jí špatně, ale najednou se chovala jako tenkrát - s vědomím, že musí být tvrdá. Je to úžasná, autentická scéna, která říká to, co celý film, víc než všechny konstrukce,“ upozorňuje Pátek.
Připomínka holocaustu jako „trošičku show“
Jednou se zapomene i na opravdu zbořená města i na opravdu vypálené vesnice. Postaví se nové a lepší. Místo mrtvých se narodí nové děti, píše Lustig v Modlitbě pro Kateřinu Horovitzovou. Lustigova novela, stejnojmenná divadelní hra a projekt Vlak Lustig chtěly přispět naopak k tomu, aby se nezapomnělo. „Svědci sice umírají, ale uměním, přenosem prožitku, který si nikdo neumí představit, se tomu můžeme alespoň trochu přiblížit,“ říká v dokumentu Pavel Chalupa.
Podobnou ambici měl i snímek Martina Pátka nebo „maketa“ koncentračního tábora, kterou jako připomínku sedmdesáti let od atentátu na Heydricha vybudovala loni organizace Post Bellum na pražském Karlově náměstí. Zachycena je i ve filmu. „Řada lidí tuto expozici kritizovala, že to je jarmark. Ale velká část společnosti není ochotá se holocaustem zaměstnávat jinak, jedině takovouto formou, která je trošičku show,“ domnívá se Pátek.
Uvědomuje si nepřenositelnost tragické zkušenosti s holocaustem, o této nemožnosti trochu nepřímo mluví v dokumentu třeba režisér Juraj Herz. Přesto, stejně jako ředitel festivalu Devět bran, vidí v uměleckých prostředcích jistý způsob, jak zprostředkovat a připomínat holocaust, aniž by se stal jen nutnou kapitolou dějepisu. "Chtěli bychom oslovit mladé, bez použití omílaných archivů, to už je passé. Vlaky do nenávratna mají být trošku modernější dokument pro mladší lidi, kteří si to těžko dokáží představit," vysvětlil.
Vlaky do nenávratna ještě nedojely
O to víc ho mrzí, že jeho dokument odmítl festival Jeden svět, který má ve svém programu mimo jiné projekty pro školy. Přesto doufá, že by se Vlaky do nenávratna mohly objevit na nějakém jiném festivalu, nebo se v anglické verzi, která se chystá, promítat v Českých centrech. „Věci, které Česká televize dělá, by měly mít nějaký přesah, tedy neskončit jen odvysíláním,“ domnívá se.
Třeba bude mít příležitost zpracovat podobné téma i tento rok. Vlak Lustig totiž zřejmě nebyl posledním projektem, který se pokusil netradičně přiblížit dějepisné téma, na něž by se nemělo zapomínat. Podle informací na stránkách Divadla pod Palmovkou plánuje tato pražská scéna spolupráci s festivalem Devět bran i v letošním, čtrnáctém ročníku.
Na Vlaky do nenávratna můžete v repríze „nasednout“ 13. března v 9:50 opět na Dvojce. V dokumentu kromě příbuzných Arnošta Lustiga a tvůrců projektu Vlak Lustig hovoří také režisér Juraj Herz, Mikuláš Kroupa z organizace Post Bellum, která zaznamenává svědectví pamětníků významných dějinných událostí 20. století, či Jiří Holý z Centra židovských studií FF UK.
