Už bylo dost pouťových a houpacích koníků, milé děti, čas nazrál na pořádnou koninu! Tahle začala v Devonu, někde uprostřed malebných dartmoorských vřesovišť, sevřených skalami ošlehanými drsným větrem a protkanými pahorkatinami a mělkými údolími, kde se pasou divocí poníci a křižují venkovské cesty, lemované zelenými poli, které někdo (kdo musel být taková houžev jako veterán búrské války, farmář Ted Narrracott) dokázal vyrvat z drsné, kamenité krajiny. Ve zrádných blatech mlhavého Dartmooru tu kdysi řádil Pes baskervilský, v noci tu do tmy září okna gregoriánské vily, kde se Agatha Christie setkávala s Herculem Poirotem a slečnou Marplovou, a táhlé vlny šedého Atlantiku by mohly vyprávět, jak se jimi prodíraly válečné lodě korsára z pověření královny Sira Francise Drakea, které přivážely do Plymouthu další náklad uloupeného španělského zlata. Ve stínu těchto velkých příběhu, pro něž je Devon domovem, se zdá vskutku banální a nepodstatné, že se tu těsně před první světovou válkou narodil koník s bílými prstýnky na nohou a bílou hvězdou na čele. Po čase mu dali jméno Joy, ale osud (rozuměj autor literární předlohy Michael Morpurgo) tomu chtěl, že si příliš radosti neužil. A toto je jeho podivuhodný příběh.
Patří k nám a patří na filmové plátno. Ať už se řítí prérií nebo dostihovou dráhou, ženou se mělkým brodem nebo se těžce plouží hlubokým sněhovým polem, či shovívavě přihlížejí v paprscích zapadajícího slunce, jež klouže po stěnách kaňonu, dlouhému „happyendovému“ polibku těch, které konečně donesli k cíli.
Koně jsou prostě ušlechtilí tvorové, bez nichž by byl život o mnoho chudší a filmové plátno opuštěnější. Ať už to byli divocí mustangové, nebo arabští plnokrevníci, rychle na něm zdomácněli a některé žánry by bez nich zřejmě vůbec nevznikly. Nebo si snad dovedete představit western, v němž by se kovbojové a pistolníci nedrželi otěží, Old Shatterhanda a Vinnetoua jako platfusáky ploužící se prérií bez Hatátitli a Ilčího či Kara Ben Nemsího, kolebajícího se zemí padišáha na velbloudu, místo aby elegantně cválal na nedostižném Ríhovi?
Bez koně se ale neobešel ani Muž od Sněžné řeky, Viggo Mortensen ve žhavé poušti Ohnivého oceánu či Robert Redford v Zaříkávači koní. Užívali jsme si s nimi Dobrodružství Černého bleska i Návratu Černého hřebce, bránili s nimi Zemi mustangů, fandili australské legendě Phar Lapovi a vsadili prozíravě všechno na koníka naděje Seabiscuita, kterému zpočátku nikdo nevěřil. Na filmovém plátně jsme se potkali s řadou ekranizací „koňských“detektivek Dicka Francise a také s Bílým hřebcem, Černým hřebcem, Tajemným hřebcem i Zlatým hřebcem, Divokým koníkem Rynem a také Valdézovými koňmi - a z českých stájí v Dobré vodě vyrazil na svůj dostih podceňovaný Outsider i Dynamit. A na fronty, co se kdysi stály na Smrt v sedle (s populární ústřední hitovkou), pamětníci dodnes vzpomínají s nostalgickým úsměvem.
U většiny těchto koňských příběhů se tiše štkalo i nepokrytě bulelo (což je jeden z důvodů, proč jsou tak oblíbené). Ale to není nic proti tomu, na jak slzopudně heroický nářez tentokrát zadělal Steven Spielberg v pohádkové válečné alegorii, jejímž protagonistou je Válečný kůň.
„Seno a stáj, tak voní náš kraj…“
To by se klidně mohlo zpívat i o Devonu, kde se z kostnatého hříběte stal elegantní roček s parametry dostihového plnokrevníka, jenž se, v duchu parafráze Vladislava Vančury, stal vzápětí koníkem orným a posléze i válečným. První trauma zažil, když ho vzali od mámy a odvedli na koňskou dražbu do města, kde padl do oka zkušenému koňákovi, farmáři Tedovi Narracottovi, který měl sice hluboko do kapsy, ale přesto na něj začal zarputile přihazovat. Na jeho usedlosti je mu sice dostihový plnokrevník platný jak v ponorce padák, neboť tam potřebuje tahouna a pracanta, který dokáže zabořit a utáhnout pluh v kamenité devonské půdě. Jenomže Ted cítí, že tenhle kůň je jinej, a navíc ho chce i místní zbohatlík, hajzl a majitel statku, u něhož je v nájmu, vyžírka Lyons, což vyžene jeho cenu do výše, která zarputilého furianta Teda, jenž navzdory své chromé noze nikdy necouvá, prakticky zruinuje. Tak přišel kůň s bílou hvězdou na čele do rodiny Narracottových, kde mu dal Tedův syn Albert jméno Joy, navzdory všem předpokladům, přírodě a Lyonsově potměšilé předpovědi ho naučil orat a vybudoval si s ním hluboký vztah, bez něhož by triviálně dětská zápletka téhle alegorické bajky už definitivně ztrácela jakýkoli smysl.
Jenomže se tak nějak nešťastně sešly Tedovy dluhy a začátek první světové války. Aby zachránil statek a svoji rodinu, střelil nešťastný, smůlou a zparchantělým Lyonsem pronásledovaný farmář Narracott Joye britské kavalérii a poslal ho tak na na jatka, kde muži a koně společně trpěli a umírali, a ti, kdo měli zatím kliku, se zoufale snažili přežít alespoň do druhého dne. Tohle ovšem zmužilý teenager Albert nemohl takto nechat, a tak vyrazil na krutá válečná bojiště, aby Joye našel a přivedl zpátky na domovská vřesoviště, na rodnou farmu, kde už zbyl jenom táta, máma a legrační houser, kterého jakoby si Spielberg (jen on sám ví proč) vypůjčil z laciné disneyovky. Abyste si tuhle podívanou zpestřili, můžete průběžně hádat, jestli se mu to podaří. Kdo si myslí, že to není zvlášť těžká hádanka – má pravdu!
„…i do oblak máš tu blíž“
Nebo spíše do nebe, jež zakryto temnými válečnými mraky se klene nad bezejmennými kříži velkého válečného hřbitova, jímž se Joy, zapletený do palčivého objetí ostnatých drátů, řítí vstříc Albertovi nebo smrti. A vy, jestliže si chcete sto padesát minut tohoto úprku užít, si musíte vsugerovat pocit, že opravdu nedokážete odhadnout, koho z nich dostihne dřív.
Velký režisér, velký příběh, velká válka, velký rozpočet (i když nějakých šestašedesát milionů dolarů na dobový válečný film zas není příliš) - a také velké rozpaky, pramenící z obtížně zodpověditelné otázky, co tím chtěl básník (rozuměj Steven) vlastně říci, jaký vzkaz (kromě triviálního, že válka je největší člověčí zhovadilost) nám tu posílá. A také je s tím spojen nejistý pocit, zda si z nás Mistr nedělá tak trochu legraci nebo zda za to vlastně ani tak moc nemůže, protože je vysoko na hollywoodském Olympu už zahlcen tak výživnou aurou vyvolených, žijících v blaženém nadhledu, že mohou natočit kdykoli, cokoli a jakkoli – a vždy to bude vlastně tak nějak božské. Za sebe, který je a nepochybně nadále zůstane jen přízemně pozemský, říkám, že tentokrát tomu tak není.
Ale docela chápu ty, které tak brutální koncentrace slzopudné melodramatičnosti, hypertofického sentimentu, prvoplánovitého kýče a barvotiskové patiny (v nichž se Válečný kůň utápí) nutí přemýšlet o tom, zda na první pohled nepřehlédli rafinovaný vzkaz v druhém (či dalším) plánu, jež by předchozí vysvětloval. Navzdory tomu mám ale pocit, že někdy je dobré přestat usilovat o vysvětlení nevysvětlitelného, ale přijmout toto jako projev geniální deviace, přechodného pominutí se vlastní výlučností nebo prostě jako akt nedorozumění nebo neporozumění nebo něčeho podobně neurčitého, s čím hlavně není třeba se trápit, protože s tím stejně nikdo nic nenadělá.
„A nad údolím, kde zdvíhá se dým…“
Původně dětská kniha spisovatele Michaela Morpurga (která vyšla v roce 1982) to nepochybně dotáhla mnohem dál, než si její autor původně dokázal představit. První příjemné překvapení byla Staffordova divadelní adaptace v roce 2007, kdy se tenhle emotivní příběh chlapce a koně usadil na prknech londýnského National Theatre. Zájem legendárního režiséra o zfilmování téhle story byla ale skutečná bomba, která udělala Morpurgovi takovou díru do hlavy, že od té chvíle absolutně (rozuměj kongeniálně) souzněl s čímkoli, co velký Steven do filmového tvaru nacpal, což připomínám proto, že tak byl eliminován poslední přirozený a kompetentní korektiv, který mohl budoucí smršť zbytnělých metafor, všeobjímajících ušlechtilých vizí a provařených klišé ještě alespoň trochu eliminovat a usměrnit.
Je ovšem otázka, jak by takový útlum nakonec vyzněl a zda by v takovém případě Válečný kůň jen sebevražedně nepřešlapoval v šedé zóně, neboť Spielbergova bezchybná a brilantní režie dodává přepáleným emocím a prvoplánovitému klišé jakousi atmosféru v zásadě čirého artefaktu. A vy jste pak ochotni skousnout (byť si to budete možná později vyčítat) sice kontrastní, ale v zásadě mechanické střídání přeslazeně líbezných poloh (úvodní idyla v devonských vřesovištích či infantilní time out s nemocnou Emilkou, hodným dědečkem a zralými jahodami) s drsnou válečnou realitou, nechtěně úsměvnou scénku sbratření nepřátel nad zraněným Joyem, jeho setkání s dočasně nevidomým, ale přesto k němu špalírem dojatých vojáků nezadržitelně kráčejím Albertem - a nakonec (možná?) ustojíte i toporné rozestavění klíčových figur v červánky pokropeném happy endu.
„…dusot koní uslyšíš.“
A že jich tu pobíhá požehnaně. O akceptovatelného a výrazného lidského ústředního hrdinu tu ale nezavadíš. Albert nepříliš zkušeného Jeremyho Irvina na to nemá parametry ani prostor a Emily Watsonová či kapitán Tom Hiddleston se dějem vlastně je mihnou. Zásadně se tu mluví anglicky (s britským, francouzským a německým přízvukem) a většina lidských figur jakoby nastupovala jen do svých miniepizod a vzápětí mizela v druhém sledu, takže není dost času ani příležitosti, jak, kdy a kvůli čemu se na ně navázat a sdílet s nimi intimněji jejich osud. A tak nastupují vděčně ušlechtilí koníci (čtrnáct se jich vystřídalo v roli Joye) a zhruba stovka jich střídavě pádila v útoku britské kavalérie proti kulometům a střídavě vláčela těžkou dělostřeleckou techniku na nová palebná stanoviště, doprovázení svištěním kulek, jedním z průměrnějších soundtracků Johna Williamse a kamerou Janusze Keminského (který si se Spielbergem válku natrénovaol již v Ryanovi). A i když máte vskutku sugestivní pocit, že kobylky dostávají pořádně zabrat, vězte, že American Human Association bedlivě monitorovala každý jejich krok a konstatovala, že tu nebyla zkřivena jediná žíně v koňské hřívě (což činí sledování některých brutálních válečných sekvencí přece jen o něco snesitetelnější).
Nakonec není jasné (ale vlastně ani důležité), kdo koho našel. Závěrečné poselství je totiž jasné a přímočaré jako koňské zaržání a happy end klasického hollywoodského příběhu. Našli se a přežili! Co byste chtěli víc? Pár správných chlapů a všichni dobří Šemíci zase zvítězili. Takhle to má být, takhle to Steven Spielberg chce! Takhle vypadá v jeho současném pojetí současný filmový mainstream.
WAR HORSE. USA 2011, 150 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie: Steven Spielberg. Scénář: Lee Hall, Richard Curtis. Kamera: Janusz Kaminski. Hudba: John Williams. Hrají: Emily Watsonová (Rosie Narracottová), David Thespis (Lyons), Peter Mullan (Ted Narracott), Jeremy Irvine (Albert Narracott), Niels Arestrup (dědeček), Tom Hiddleston (kapitán Nicholls), Benedict Cumberbatch (major Stewart). V kinech od 23. února 2012.
