Na míru baletu Moravského divadla zpracovali italští choreografové dva kusy inspirované světoznámými melodiemi. Přesto diváci nemohou čekat klasiku ani v současném pojetí Ravelovy skladby Bolero ani v převyprávění příběhu Bizetovy operní Carmen. Obě choreografie uvádí divadlo během jednoho večera.
Riccardo De Nigris do Olomouce svou dynamickou choreografii už dovezl, upravil ji ale na míru tamnímu souboru. Bolero rozdělil na dvě části. První nazvaná Narcista charakterizuje živá a moderní hudba skladatele Massima Margarii.
„Je energičtější, protože tam zní moderní a techno hudba,“ popisuje De Nigris. „Druhá část obsahuje fantastickou hudbu Ravelova Bolera,“ doplnil.
De Nigris vnímá v původně baletní skladbě z počátku minulého století a skladbě současného autora tematické propojení. Jeho Bolero poukazuje na sebestřednost ve společnosti. Jako zásadní vnímá současný trend snahy o dokonalost a úspěch podpořený sociálními sítěmi. „Choreografie přináší na scénu obraz života, v němž prezentuji dva typy narcismu. Ten dobrý i ten špatný,“ vysvětlil.
Carmen bez růže a rozevlátých sukní
Choreografické části večera jsou odlišeny barevně. Zatímco Bolero přitahuje pozornost oranžovou barvou, Carmen je možná překvapivě vyvedena černobíle. Choreograf Giorgio Madia se záměrně vyhnul červené barvě, růžím a rozevlátým sukním, které k příběhu vášnivé Carmen patří.
„Carmen vypráví o nezávislé moderní ženě. V éře romantismu to byla špatná žena, která je egoistická, myslí jen na sebe a chce být svobodná,“ podotýká choreograf.
A dodává: „Romantismus byl ale něco jiného než současnost. Ona jen trvá na svých právech. Říká: ‚Jsem, jaká jsem. Ano, svět se točí kolem mě, ale já si stojím za svým a raději zemřu, než bych to měnila.'“
Pro Giorgia Madiu je důležité vykreslit vztahy. Svou choreografii popisuje jako neoklasický styl s prvky moderny a akrobacie. Vycházel z jednoaktového baletu, který v roce 1967 na motivy Bizetovy opery vytvořil Rodion Ščedrin pro svou manželku, baletku Maju Pliseckou.
