Studený, výškový a teplý přízemní vítr se zkřížily a vzduch začal, zprvu nenápadně, horizontálně rotovat. Jenomže to by k tomu nesmělo dojít v bouřkovém cumulonimbusu, který rotující válec zvedl do vertikální polohy a přisál tenhle smrtonosný chobot na zem. A máme tu tornádo! Jestli se mu chcete vyhnout, zdrhněte z amerického středozápadu, kde řádí nejčastěji, ale hlavně nezastavujte v Silvertonu, kde za chvíli vypukne peklo. A kdybyste to nestihli, tak se rychle něčeho chytněte, držte a hlavně nepouštějte!
Místo tornád dnes na filmovém plátně zabíjejí spíše agresivní emzáci, úchylové nebo komiksoví záporáci. Klasický katastrofický žánr je (navzdory Pompejím a Noeovi) spíše odložen do fundusu a sem tam se připomene jen nějakou tou potopou, běsnícím vulkánem nebo futurologickou apokalypsou, která ho už ale tlačí spíše do formátu fantasy. A také tornádem, které v současné době CGI efektů vystřihne slušně každá firma, jež se živí produkcí iluzí. Možná to tak na první pohled nevypadá, ale filmů o tornádech je hafo, hlavně těch béčkových, céčkových a krystalicky shitových, které jsou blbé, duté, prázdné a neumětelské, neboť sázejí na to, že za ně všechno odmaká nějaký vítr.
Pro ty, kteří milují zvichřené filmové plátno, tak zůstává nepřekonanou kultovkou de Bontův docela inteligentní, zábavný a poctivě odpracovanýTwister (jenž si přifoukl i dvě oscarové nominace za vizuální efekty a zvuk). Všechno další je spíše odpad, který zaplevelil hlavně televizní obrazovky a vezl se buď neskrývaně, ale hlavně slaboduše na jeho vlně (Twister se vrací) nebo devastoval tenhle tematický subžánr relativně samostatnými a vzácně blbými tituly typu Magnetické tornádo, Ničivé tornádo, Tornádo nad New Yorkem či dvoudílnou německou ptákovinou Tornádo – Pomsta nebes. Již názvy těchto větrných výpotků nenápadně signalizují, že se jedná o horkou jehlou spíchnuté, slaboduché, špatně napsané, vyčpěle odrežírované a uboze odehrané kraviny. A taky že ano. No a teď tady máme další velký vítr, který je nepochybně horší než Twister, ale také o mnoho lepší než výše uvedené výplachy (což vzhledem k jejich úrovni není zas až tak velká pochvala).
Nelze ho zastavit!
Tenhle katastrofický thriller V oku tornáda režíroval Steven Quale, který si katastrofický žánr natrénoval již jako asák na Titaniku a posléze ve svém televizním snímku Oheň, a navíc v Nezvratném osudu 5 dokázal, že s případným umíráním svých protagonistů nemá žádný velký problém. A oboje se mu tady hodilo. Že by ale nějakým prokazatelným způsobem obohatil žánr, se říci nedá, neboť jeho opus je jedno velké, fičící, skučící, ale už notně obehrané klišé, jež je sice technicky slušně zvládnuto, ale dramaturgicky bez zvláštní invence navlečeno na rutinní schéma snímků opisujících devastující zásah živlů.
Fakt, že v hlavní roli je tornádo o maximální síle EF5 (v jehož válci vítr sviští rychlostí přes tři sta kilometrů v hodině a jehož základna má dvě míle) se podepisuje na výběru a kvalitě herců, kteří sem naklusali spíše z druhého sledu, s nímž splynul i představitel Thorina z Hobita Richard Armitage. K většině (ba skoro se mi chce říci, že k žádnému z nich) si nevytvoříte osobnější vztah, takže fakt zdali někdo bude, nebo nebude nasát a zmasakrován běsnícím živlem, vám žíly zrovna netrhá. A někteří vás dokonce budou prudit, což platí zejména o dvojici debilů (kteří měli katastrofu zřejmě komicky odlehčit), dementně pózujících před tornádem, aby se dostali na YouTube. Standardní schéma pak spočívá v tom, že živelní katastrofa zpočátku hrozí a posléze probíhá a ti, kteří se s ní dostanou do kontaktu, se ji snaží buď odvrátit (což v tomto případě nejde), nebo alespoň nějak přežít (což se některým podaří). Z řečeného vyplývá, že tu řada vedlejších postav zařve a sem tam se k nim přidá i některá z hlavních figur – a vzít jed můžete na to, že přežije i nějaký ten slabý staroušek, opuštěný pes a americká vlajka nepřestane vlát na žerdi, i když kolem poletují vichrem urvané střechy.
No a přesně podle tohoto schématu se neinvenčně točí řídký a snadno předpověditelný děj i V oku tornáda.
Nelze s ním bojovat!
Matka (nebo spíše macecha) příroda je někdy pěkná čúza a tornádo je největší násoska na světě. Tentokrát se jejich terčem stalo městečko Silvertone (zřejmě v Coloradu, kterým se ročně skutečně prožene kolem padesáti až šedesáti tornád). První nudná, zbytečně rozvleklá a fádní část filmu je tvořena klasickou představovačkou těch, kteří mohou za chvíli bezmocně poletovat ve vzduchu. Tvoří je jednak skupina lovců tornád ve speciálním autě (Titus versus tornádo), kteří se nebojí dravému živlu postavit do cesty, aby získali atraktivní a unikátní filmové záběry a mají alespoň šmrnc umanutých dobrodruhů. A potom tu jsou nevýrazní místní obyvatelé, personifikovaní zástupcem ředitele školy Garym Morrisem a jeho dvěma syny, z nichž jednoho i s jeho dívkou bude třeba za chvíli urgentně zachraňovat – takto tuctové postavy, pronášející podle situace buď uslzeně sentimentální, nebo výchovně heroické kydy, které rvou uši skoro stejně jako jekot tornáda.
Ostatně dialogy, kterých díkybohu není zas až tak mnoho, jsou vesměs banální, blbé a odbyté a opírají se o klišoidní fráze a „masírovací“ věty typu „Tyjó, to bylo o kousek!“, „Táto, zřítil se na nás barák!“ nebo „Já bouře zkoumám celý život, ale tohle je ta neeejvětší, která kdy nastala.“ A tak je ke koukání spíše jen druhá část filmu, kdy začnou Silvertone devastovat postupně až čtyři tornáda (jestli jsem dobře počítal), kde je lidský faktor převálcován digitálně slušně vygenerovaným živlem, což ve spojení se zvukem ve formátu Dolby Atmos může způsobit, že se vám popcorn vzpříčí v krku. Mezi celovečeráky ale Twister pořád vede, a kdo se chce podívat na skutečné tornádo, natočené špičkovou kamerou IMAX, měl by sáhnout po dokumentu Do nitra tornáda z dílny National Geographiku.
Je možné jen zdrhnout!
To se hodí ve vztahu k tornádu i blbému filmu. Ale tady je vlastně všechno, jak má v takové prefabrikované žánrovce být. Vzduchem poletují cisterny, trucky s obrovitými návěsy (byť se uvádí, že tornádo nasaje hmotnost maximálně do pěti tun – ale nezapomínejme, že takovéhle tady fakt ještě nebylo!). Kolem vás fičí z nebe či přistávací dráhy sfouknuté boeingy, urvané střechy, zdevastované domy a vydřené krávy. A k tomu (jak jinak) plápolá americká vlajka, z trosek se vybatolí zachráněný čokl, na stromech se houpou dva bohužel přeživší debilové a do uší se vám zarývá hřmící soundtrack Briana Tylera i vlezle didaktická fráze táty Garyho: „Zvládli jsme to, kluci, protože jsme drželi při sobě.“ Co byste chtěli víc?
Možná méně prázdných keců a více tornáda. Neboť to je tu představeno přesvědčivě, jeho zvuk je zabijácký, CGI efekty závratné - a na druhé straně příběh očekávaně banální, režie vlažná a herci zapomenutelně matní. Jak už jsem řekl, všechno je, (skoro) jak má být. Jenom mě najednou napadá, co by se stalo a komu by to chybělo, kdyby to nebylo?
INTO THE STORM/V OKU TORNÁDA
USA 2014, 90 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie: Steven Quale. Scénář: John Swetnam. Kamera: Brian Pearson. Hudba: Brian Tyler. Hrají: Richard Armitage (Gary Morris), Sarah Wayne Calliesová (Alison Stoneová), Jeremy Sumpter (Jacob), Nathan Kress (Trey), Kyle Davis (Donk), Matt Walsh (Pete), Max Deacon (Donnie).
V kinech od 7. srpna 2014
