Londýn - Melancholická, ale klidná žena si vkládá do kapes kabátu těžké kameny a pomalu vstupuje do proudu řeky, aby v něm dobrovolně našla smrt. Tato scéna, známá například z Daldryho filmu Hodiny, se ve skutečnosti odehrála 28. března 1941. Uprostřed druhé světové války se svůj život rozhodla opustit jedna z nejslavnějších světových spisovatelek Virginia Woolfová. Citlivá žena, která právě pracovala na své novele Mezi akty, nedokázala již nadále vzdorovat těžkým depresím a strachu z nejisté budoucnosti, ohrožované německou bojovou agresí.
Woolfová trpěla od mala psychickými problémy, několikrát byla hospitalizována, ale ani přes snahu lékařů a trpělivost manžela nedokázala překonat své zhoršující se depresivní stavy, které ji přivedly až k sebevraždě. „Byla zakletá do svého světa,“ říká překladatel a profesor anglické literatury Martin Hilský, který napsal doslovy k některým překladům Woolfové od jeho ženy Kateřiny.
Básnířka každodennosti
Virginia Woolfová se narodila 25. ledna 1882 v Londýně. Již koncem 20. let patřila mezi uznávané autorky. Její knihy, mimo jiné slavné romány Paní Dallowayová či K majáku, vnesly nového ducha do moderní literatury.
„V jejích ranných povídkách ani v mistrovských dílech není souvislý příběh, není tradiční zápletka, protože zápletky v životě nejsou, říká Woolfová. Není tam ani postava v tradičním smyslu hlavní a vedlejší postava, místo toho jsou v jejích knihách stavy vědomí,“ popsal základní znaky Woolfové tvorby Martin Hilský. Proud vědomí ovšem ve svém literárním projevu používali i jiní spisovatelé, například James Joyce, Woolfová je ojedinělá v něčem trochu jiném. „Na rozdíl od Joyce nikdy nepoužívala mýtu v literatuře, je básnířkou každodennosti. Psala vlastně o impresi. To bylo tehdy něco naprosto nového,“ vysvětlil Hilský.
„Zaujala mě tím, že byla fanatička práce i myšlení, že nezakrývala, že je žena, nepředstírala, že bude psát tak, jak se literatura má psát z pohledu mužů. Šla do toho ve své době s obrovským rizikem. A zaujal mě také její osud, se kterým se musela potýkat, období depresí i to, jak si ubránit pohled na své psaní,“ uvedla k Virgnii Woolfové spisovatelka Radka Denemarková. Britskou autorku „obsadila“ spolu s americkou básnířkou Sylvií Plathovou a Ivanou Trumpovou i do své hry Spící vady. Jejím tématem jsou otázky, co to znamená narodit se v kůži ženy.
V hájemství mužů
K významným dílům Woolfové patří sbírka esejů Tři guineje, v nichž se zabývá především problematikou feminismu a problémy, s nimiž se setkávají ženy-spisovatelky. Z této knihy pochází i známý citát: „Psaní ženy je vždycky ženské, nemůže jinak než být ženské, a přinejlepším je velmi ženské…“ Ženský přístup k psaní podle její slavné formulace vyžadoval „pět set liber ročně a vlastní pokoj“.
"Tady je po staletí nastavené vidění literatury a svět, kde žijeme, z pohledu mužského. Woolfová nechtěla nic jiného než upozornit, že existuje i pohled ženy, který je naprosto rovnoprávný a máme právo ho ukázat. I v kuchyni se odehrávají dramata, války, i tam se odehrávají krize, které jsou obecné pro člověka. Každý ten prostor mezi zrozením a smrtí musí nějakým způsobem vybojovat,„ vysvětluje Denemarková. Dále dodává: “Woolfová chtěla otevřít literaturu, které byla po staletí hájemstvím mužů. Dokonce se dostala do bodu, kdy nezáleží na tom, jestli jsme muž nebo žena, prostě existuje dobrá literatura, nebo jen popsaný papír."
Woolfovou lze číst v každém věku
Svým dílem a životem se Virgnie Woolfová, od mládí bojující se společenskými konvencemi a předsudky, stala inspirací pro mnohé představitelky ženského hnutí. Ve skupině alternativních vzdělanců poznala i svého budoucího manžela Leonarda Woolfa (instituci manželství ale jinak označovala za nevýhodnou pro ženu, která o něco usiluje), jenž později založil nakladatelství Hogarth Press a silně podporoval i její spisovatelskou činnost.
Woolfové díla mají podle Denemarkové co sdělit každému čtenáři. "Definitivní zařazení knihy do nějakého kontextu je svým způsobem nepravdivé. Protože když člověk čte Virginii Woolfovou v šestnácti, ve dvaceti, ve čtyřiceti, v šedesáti, tak teprve se mu otevře celek. Znakem dobrého autora je, že ho může člověk číst v každém věku a v každém věku ho pochopí jinak."
