Titulek je možná lehce matoucí, ale ti dříve narození vzpomínají, jak to vlastně o nedělích na Národní třídě fungovalo. Lidé věnovali výtvarnému umění třeba celé sychravé nedělní odpoledne, začínajíce svou procházku v tehdy skvostně vedené a velice nerežimní galerii Fotochema na Jungmannově náměstí. Byla sice malá, ale výstavy stály za to. Pár kroků odtud byl veliký a tehdy nádherný palác Družstevní práce, později Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV), kde ve velké podzemní výstavní hale byly prezentovány velice zajímavé celky, někdy trochu načichlé tehdejší politickou orientací. Nevadí, hned naproti sídlil ČFVU a jeho prodejní galerie Platýz, kde zejména v horním patře bylo na co se dívat, a to snad vždy, i navzdory době.
A opět nedaleko, pár kroků, čekala Špálova galerie, která zejména pod Chalupeckého vlivem byla vždy vzornou výstavní síní, jakýmsi Národním divadlem české moderny. Takřka na rohu Spálené fungovala (bohužel pouze donedávna) známá výstavní síň Fronta. Okolo Národní třídy se shromažďovala i další prezentační místa – svou vytříbenou politiku měla Nová síň ve Voršilské nebo občasné výstavy ve sklepním výstavním sále paláce Dunaj.
Vrcholem však býval (a k tomu jsme se chtěli od začátku dostat) Topičův salon, umístěný v Topičově nakladatelském trojdomě, opět takřka na protější straně českého intelektuálně-kavárenského korza. Salon (a s ním i divadlo Větrník) měnil v budovách místa i názvy, avšak jméno se neztratilo. Dnes se jím honosí hned dva prostory, která pod současným citlivým, poučeným vedením dávají naději, že se Národní třída opět může stát oním místem, které vždy přálo i výtvarné kultuře.
Topičův salon se svým skleněným stropem patří k minimu pražských velmi dobře osvětlených prostor, přejících výstavám současné tvorby. Nově připojený Topičův klub nabízí intimnější, ale přesto rozsáhlé prostory, které vyjma výstav chtějí organizátoři věnovat nejen přátelským schůzkám s milovníky výtvarného umění, ale také hudbě, besedám, kontaktům s tvůrci – prostě správnému poučenému klubovému životu. Trochu dlouhý úvod, řeknete si, ale ony dvě spojené výstavní prostory se prostě nedají odbýt jen tak nějak jednoduše.
Topičův salon představuje do 23. února současnou tvorbu stálice české moderny, člena volného sdružení 12-15, Vladimíra Nováka. Jeho výstavu připravil pod názvem Za horizontem dlouholetý spolupracovník této známé sestavy tvůrců Ivan Neumann. Určitě s potěšením zde uvádí povětšinou nové Novákovy práce, ve kterých se autor se zjevnou chutí navrací k výraznému barevnému zpracování.
Novák nikdy nesešel ze své cesty hledače smyslu existence, místa jedince v rozbouřené přítomnosti a složitě strukturované společnosti. Jeho léta pěstovaný naprosto svobodný malířský rukopis pozorovatele mu dává možnosti pracovat se zadaným tématem extrémně svobodně. V podstatě se jedná vždy o vzrušující setkání s citlivou malbou, stopující autorovo místo a životní cestu s někdy i mučivými okamžiky proher či naopak vítězství. Obrovská energie, která z děl vystupuje, je radostným sdělením i příslibem. Již několik let trvající Novákovo osvobozené tvůrčí období je obloženo návratem k uvolněnému malířskému gestu a divokému, i když harmonickému znovuvzývání dnes už snad i typické autorově posedlosti barvou. Kladem exhibice je také, pro Topičův salon pověstné, instalační mistrovství a střídmost.
Vedlejší, na stejném patře sídlící Topičův klub v řadě sálků situovaných jižním směrem přímo na Národní třídu (s logicky se měnícími světelnými podmínkami) připomíná svou výstavou obrazů a materiálových tisků Lubomíra Přibyla významnou, pro mnohé možná pozapomenutou osobnost konstantně originální a striktně svobodné tvorby. Záslužná a kvalitní instalace brněnské kurátorky Ilony Víchové, která zde bude k vidění do 9. března, zdůrazňuje elegantní nadčasovost Přibylova díla na cestě od poučeného op-artu ke strukturálním konstrukcím na hraně čtvrté dimenze.
Lubomír Přibyl je příklad tvůrce, který šel vždy svou vlastní tvůrčí cestou, když vystavoval v hloupých dobách české malosti kontinuálně v zahraničí. Nikdy ani na okamžik neopustil svůj jasný program a směřování. Výsledek je ohromující – vycházeje ze strukturální abstrakce vnáší do svého projevu buď otisky běžných zvladatelných materiálů (provazy, nitě, šňůry, sítě, dráty, kovové folie) či souběžně i zbarvený a případně pokrývaný materiál sám. Na výstavě vidíme zcela současný, elegantní a nadčasový produkt, stejně kvalitní po dobu posledních padesáti let autorovy tvorby, kdy pracuje s matematickými obrazci, strukturami, řády.
Jsou vzrušující nečekanou elegancí, plastičností, která přestupuje hranice dimenzí, navíc díky putujícímu světelnému zdroji (slunci) stále se během dne měnící. Svými díly autor ovládá prostor, dává mu nečekané role a smysly, rastry pak umožňují neustále se měnící divákův zážitek. Jeho diagonály, nejrůznější druhy sítí, plánů, čtverců nebo hranolů vytvářejí úžasnou strhující eleganci za hranicemi možného sci-fi a lehce připomínají zhmotnělé sny počítačových grafiků.
Připomínkou Lubomíra Přibyla dostala počínající výstavní sezona opravdu kvalitní konotaci, zavazující a usměrňující. Prostor (Topičův salon a klub) si položil opravdu vysokou laťku, hodnou slavného jména bezmála století fungujícího opravdového domu kultury. Výstava je školní ukázkou nejen mistrovství obou projevem a díly zcela mladistvých autorů, ale také poučené práce obou kurátorů a cílevědomého chování galeristy samotného.
