Karlovy Vary - Falešný číšník Dalibor Vrána s parukou a nalepovacím knírem prchá po karlovarské kolonádě, doprovázen krutým Severním větrem a pronásledován semknutým davem pravých pinglů, kteří chtějí dostat škodnou ve svém revíru… Jedna ze slavných scén z komedie Vrchní, prchni se dnes promítala ve městě, kde se natáčela - v Karlových Varech. Snímek si pro projekci vybral jeho scenárista Zdeněk Svěrák, který na 49. ročníku karlovarské filmové přehlídky převzal Cenu prezidenta festivalu za přínos české kinematografii.
Komedii z roku 1980 vidělo tehdy v kinech 1,5 milionu diváků, další miliony si od té doby nenechaly ujít televizní reprízy. Příběh o proutnickém knihkupci, kterého náhoda přivede k výnosnému melouchu, je napěchován komickými scénami, z nichž lidé bez omrzení citují. Ani Zdeněk Svěrák si ve Varech na slavnou číšnickou honičku z lázeňské kolonády nemohl nevzpomenout.
„Když přijdu sem k tomu vřídlu, vždycky si vzpomenu na tu scénu, kterou tu Ladislav Smoljak tak krásně natočil. Když scénu píšete, často si ji ani nepředstavujete tak pěknou, ale on z toho udělal takovou americkou podívanou,“ domnívá se Svěrák.
Při přebírání festivalového ocenění svého kolegu neopomněl zmínit. Se Smoljakem, který zemřel před čtyřmi lety, vytvořil od 70. let mnoho originálních komedií se svérázným humorem: Jáchyme, hoď ho do stroje!, Marečku, podejte mi pero!, Na samotě u lesa, Kulový blesk nebo Trhák.
Autorská dvojice Smoljak-Svěrák je také spolutvůrcem fiktivního českého génia Járy Cimrmana, jehož světem nedoceněné činy připomíná nejen divadlo nesoucího jeho jméno, ale jsou zvěčněny i ve filmech Jára Cimrman ležící, spící, Rozpuštěný a vypuštěný a Nejistá sezona.
Filmy podle Svěrákových předloh byly třikrát nominovány na Oscara - ale žádný z těch, pod nímž je podepsán spolu se Smoljakem. Poprvé mohla ceněnou sošku americké filmové akademie získat veselohra Vesničko má, středisková v režii Jiřího Menzela, podruhé Obecná škola, celovečerní režijní debut Svěrákova syna Jana. Ten se ujal i dojímavého Kolji, který Oscara v roce 1997 získal. Kritiky i diváky velmi dobře přijaté byly i další otcovsko-synovské počiny: Tmavomodrý svět a Vratné lahve. Jan Svěrák také o svém otci natočil dokumentární portrét Tatínek.
Za měsíc má premiéru jejich pohádkový příběh Tři bratři, v němž se Zdeněk Svěrák představí i jako herec. Ostatně ve spoustě (nejen) svých snímků také hrál. „Jako herec uznávám autonomní právo režiséra na diktátorství, i když je to třeba můj syn,“ nesnaží se prý na place prosazovat.
I pro jeho tvorbu, ať už scenáristickou, spisovatelskou nebo textařskou (písňovým partnerem je mu dlouhá léta Jaroslav Uhlíř), je příznačná snaha o harmonii a nekonfliktnost, tíhnutí k laskavosti. „Píšu útěšné filmy, protože bezútěšnosti je všude dost,“ vysvětlil. „A myslím, že ani nemám v povaze vyhledávat konflikty, někdy se jim i zbaběle vyhýbám,“ přiznal.
Úspěšný je nejen jako filmař, ale i jako spisovatel - za své povídky získal už třikrát diváckou Cenu Magnesia Litera, naposledy za autobiografickou knihu Po strništi bos, již začal psát původně jako scénář k filmu, předcházejícímu dějově Obecné škole. Udělení karlovarského ocenění pro „přezrálé filmové tvůrce“ jej ale prý nevede k bilancování v podobě autobiografie. „Líp udělám, když o tom, co je v mém životě zajímavého, napíšu buď film, nebo knížku, to mě baví víc,“ chce své zážitky raději sdělovat na plátně anebo v beletrií.
