Americký saxofonista, skladatel, hudební teoretik a pedagog Anthony Braxton si jako místo světové premiéry své nejnovější opery Trillium X zvolil Prahu. Naprostou většinu mezinárodního souboru PMP Orchestra, vedeného švýcarským dirigentem Rolandem Dahindenem, tvoří domácí hráči. Trillium X, které zazní poprvé v úterý 1. srpna v pražském Centru DOX, je součástí ambiciózního operního projektu, na němž Braxton pracuje už od devadesátých let.
Osmasedmdesátiletý hudebník se během své dlouhé hudební dráhy věnoval jak jazzu, tak improvizované či soudobé vážné hudbě, přesto v jeho díle najdeme i jiné vlivy a inspirace. Hudba „Braxton“ vzniká v rozlehlém a komplexním univerzu, jež můžeme s klidem označit za Braxtonii. Sám řekl: „Můj život probíhal mezi světy jazzu a klasické hudby nebo skvělými světy asijské hudby. Vždy jsem ale žil jaksi mezi tím vším.“
Jedním velkým zdrojem inspirace je pro Braxtona rokenrol, eventuálně rock. „Lidi si obvykle říkají: ‚Tenhle Anthony Braxton, ten je jako nějaký robot, co ani není člověk, pořád se jenom kouká na nějaké rovnice.‘ Ve skutečnosti jsem ale vyrůstal v jižním Chicagu a počátkem 50. let jsem vedl vlastní doo-wopovou kapelu. Dokonce se mi poštěstilo hrát se slavnými Del-Vikings a The Coasters,“ zmínil. A dodává, že jeho idoly tehdy byli i Bill Haley & His Comets.
Připadám si jako bilionář
Nedělá žádné rozdíly mezi inovacemi, s nimiž přišli klasičtí nebo jazzoví umělci a skladatelé, ale třeba i James Brown. Ostatně před čtyřmi lety vydal čtyřalbum Quartet (New Haven) 2014, na němž hraje s kytaristou rockových Wilco a bubeníkem kapely Deerhoof. Album věnoval hned čtyřem osobnostem, které by si s ním jeho fanoušci asi nespojovali: Jimimu Hendrixovi, Janis Joplinové, Jamesi Brownovi a Merlu Haggardovi.
„Tyto dedikace jsou trochu neobratným pokusem říct: ‚Sláva těmto ženám a mužům,‘“ vysvětluje a dodává: „Sedím na ramenou mužů a žen, kteří tvrdě pracovali na tom, abychom se dostali až do současného bodu.“ Dalším velkým Braxtonovým oblíbencem je Captain Beefheart, a to dokonce do té míry, že mu někteří přátelé přezdívají Anthony ‚Beefheart Boy‘ Braxton.
Se stejným respektem mluví například o rapu, který mu přijde „velice zajímavý“. Braxton sám má jednoduché vysvětlení, jak se svěřil v Praze: „Vnímám se jako profesionální student hudby a to mi stačí. Mohu se tak stále učit, protože je toho strašně moc k učení. Úžasný svět hudby, myšlenky, skládání všeho dohromady. Cítím, že jsem měl velké štěstí, že jsem mohl objevit něco, co mi pomáhalo celým životem. Ve skutečnosti jsem hudbou nikdy nevydělal moc peněz, současně si ale připadám jako miliardář, bilionář. Mohl jsem totiž najít něco, díky čemuž jsem mohl být stále vzrušený nad tím, že jsem naživu. A dokonce i dnes je toho stále hodně, co nevím o hudbě jakožto disciplíně… “
Hlavně si to všechno užijte
Opera Trillium X má být podle Braxtona součástí většího projektu o třiceti šesti jednáních. „Ta by bylo možno použít k vyplnění poetických dimenzí modelu, na němž pracuji padesát let, o němž mluvím jako o tricentrickém konstruktu myšlenkové jednotky,“ říká. Ve svých teoretických úvahách totiž pracuje Braxton vždy s trojicí. Jeho trojsvazkové dílo se jmenuje Trojosé spisy a opera Trillium X, kterou uvede v DOX, je nazvaná podle okrasné trvalky trojčetky.
Opery ze zamýšleného rozsáhlého projektu budou po dokončení „nabídnuty lidstvu jakožto kontext, v němž by posluchači mohli zakoušet ‚mnohosti života‘ a afirmaci. Svět ‚okolností‘, v němž lze oslavovat lidskou zkušenost ve vší její nádheře“.
Celá „síť Trillium“ má sestávat z dvanácti jedno- až čtyřaktových oper, které jsou označeny písmeny, přičemž řada je již nejen zkomponována, ale i nahrána. Jednotlivé části skládanky pak lze různě kombinovat, propojovat. „Aby tak vytvořily jediný zážitek z provedení v reálném čase. Prostě užijte si ten materiál, o to mi jde,“ vysvětluje Braxton. Říká, že opery lze uvádět s orchestrem s miliardou hráčů i jen v redukované verzi pomocí „dvanácti cihel a kýblu“.
V instrukcích ponechává jednotlivým zpěvákům – v Praze jich bude dvanáct – nebývalou volnost. Konkrétní operní postavy chápe jen jako symbolické masky, po umělcích chce, aby „byli tím, kým jsou“. „Jsou zde totiž ideje, které jsou velice dobře napsané, a tak se k nim mohu vztahovat, zároveň nám partitura poskytuje volnost, kdy můžeme být sami kreativní,“ oceňuje dílo koncertní mistryně, houslistka Anna Romanovská.
Komplexní operní model wagnerovských rozměrů by měl vyvrcholit rokem 2025, u příležitosti Braxtonových osmdesátých narozenin, kdy bude mít premiéru poslední a nejrozsáhlejší část Trillium L – i tato premiéra by se měla odehrát v Praze, opět za účasti PMP Orchestra.
Nekonvenční vyprávění
Trillium X je operou o čtyřech dějstvích. Braxton, který je i autorem libreta, na ní pracoval pět let. „Je to syntéza mezi klasickou dystopií a sarkastickou operou. Dystopie je to v tom, že líčí temnou budoucnost lidstva, umělou inteligenci, roboty a jejich vliv na náš každodenní život,“ přibližuje zakladatel PMP Orchestra Jan Bartoš.
Nelze čekat konvenční vyprávění příběhů ve smyslu klasické italské a německé opery. Spíše jde o sérii dialogů, v nichž postavy rozehrávají řadu scén nebo detailů, diváky mají „přenést do vícenásobného vesmíru pocitů a jednotlivostí“. „Je to model, který vytváří konstrukty, do nichž přátelský recipient může nahlédnout, stejně jako nahlíží sám do sebe,“ říká Braxton.
PMP Orchestra, jež při světové premiéře v DOX vystoupí, je složena z hráčů, kteří mají bohaté zkušenosti jak s hraním psaného materiálu, tak s improvizací. A dirigent Roland Dahinden, který je zároveň renomovaným hráčem na trombon, vystupoval nejen s věhlasnými tělesy, ale provozuje i skladby, které pro něj napsali významní soudobí komponisté.
Hned po světové premiéře v DOX odjede PMP Orchestra do německého Darmstadtu, kde mimo jiné vznikne studiová nahrávka Braxtonovy opery Trillium X.
