I v českém překladu už vyšly Nerozlučné, dosud nepublikovaná kniha Simone de Beauvoirové. Názory francouzské filozofky a významné osobnosti feministického hnutí ovlivnily celé generace. O odkaz Simone de Beauvoirové pečuje její adoptivní dcera.
„Nerodíme se ženou, stáváme se jí,“ tvrdila Simone de Beauvoirová ve svém nejslavnějším díle. Když Druhé pohlaví v roce 1949 vyšlo, vzbudilo pořádný poprask. Katolická církev autorku odsuzovala za kapitoly o sexualitě a ženské homosexualitě, komunisté knihu označovali za zpátečnickou. Beauvoirová analýzu ženy a obhajobu jejích práv opřela o historická, sociologická i sexuologická fakta.
O sexualitě poučila i Čechoslováky
Teprve další vydání Druhého pohlaví v roce 1968 inspirovalo hnutí za emancipaci žen. Kniha byla přeložena do čtyřiceti jazyků. Ve stejném roce přijela Simone de Beauvoirová do Prahy jako doprovod svého životního partnera, marxistického filozofa Jeana-Paula Sartra. Zásadní kniha esejí o roli ženy rezonovala i v Československu, kde vyšla o dva roky dříve.
„Čtenáři i čtenářky na knihu reagovali v časopisech, jako byla Vlasta, a dávali mnohým pozorováním de Beauvoirové za pravdu. Pro mnohé ženy informace v knize představovaly základní informace o sexualitě,“ podotýká Ľubica Kobová z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy.
Na památku Zazy
Odpor proti svazujícím konvencím obsahují i Nerozlučné. Ve Francii vyšel titul teprve loni, autorka svůj příběh považovala za příliš intimní, než aby ho publikovala. Autobiografickou novelu připravila k vydání až její adoptivní dcera Sylvie Le Bonová. „Chtěla tehdy změnit žánr, posunout se od románové fikce k autobiografii. V roce 1954 napsala tuto novelu, která se ale opět stočila k fikci. Nebyla s tím spokojená. Dala ji přečíst Sartrovi a ten si také myslel, že přece chtěla dělat něco jiného,“ vysvětluje.
Nerozlučné jsou příběhem hlubokého přátelství dvou dívek. Sdílejí dramata svých prvních milostných vzplanutí, spojuje je ale i odpor ke společenským konvencím a tradiční ženské roli v životě. K napsání Beauvoirovou přivedl stesk po přítelkyni Élisabeth, přezdívané Zaza. Ta zemřela mladá a na jejím zdravotním stavu se podepsal i přílišný tlak okolí. V knize se liší od skutečnosti jména i detaily.
„Všechna díla Simone de Beauvoirové mají druhý, filozofický plán. který se týká postavení člověka ve světě. V tomto si klade základní otázku, jak se stát sám sebou. Jejím posláním bylo obecně odhalovat pravdu a skrze Zazin svět ukazuje tlak buržoazního prostředí,“ dodává Le Bonová.
Proti Bohu i měšťanství
Z něj vzešla i Simone de Beauvoirová. Výchově v zámožné měšťanské rodině počátkem dvacátého století se vzpříčila už v období dospívání. Rodinné prostředí jí připadalo pokrytecké a duchovně prázdné, vedení ke katolické víře naopak přispělo k tomu, že se ní stala přísná ateistka.
Vynikala intelektuálními schopnostmi. Získala doktorát z filozofie na Sorbonně a v jednadvaceti letech se stala ve své době nejmladší profesorkou. Na prestižní pařížské univerzitě se potkala s budoucími osobnostmi francouzského intelektuálního života. Své přátele vypodobnila v románu Mandaríni, za nějž získala v roce 1954 nejvýznamnější francouzské literární ocenění, Goncourtovu cenu.
Svoboda nade vše
Svůj první román Pozvaná publikovala ale už o téměř deset let dříve. Příběh nekonvenčního trojúhelníku končí tragicky. Se svobodomyslnými vztahy měla Beauvoirová vlastní zkušenosti. Celoživotní vztah s Jeanem-Paul Sartrem, jehož potkala také na škole, byl založen na otevřenosti, která nebránila „dočasným láskám“. Třeba s americkým spisovatelem Nelsonem Algrenem.
Se Sartrem se shodovala v politických názorech. Východiskem jejích filozofických děl byla idea člověka jakožto svobodné bytosti. Svobodu volby chápala jako hodnotu, která je závislá na morálnosti lidského jednání.
Ještě má co říct
Vzájemně inspirující vztah se Sartrem přetrval až do jeho smrti v roce 1986. Simone de Beauvoirová svět opustila o šest let později. Po smrti ještě posílila její pozice ikony feminismu. Odkazem bylo osvobození žen svázaných konvencemi a boj za právo žen na potrat a antikoncepci. Beauvoirová také žádala přísnější tresty za znásilnění.
Dlouhou dobu byla považována za Sartrovu napodobitelku a následovnici. Několika vědeckým studiím se ale podařilo prokázat, že jejich pracovní vztah mohl být i spíše opačný. Přispět má čím i pětatřicet let po smrti. Podle Sylvie Le Bonové, která spravuje její odkaz, zbývá v pozůstalosti francouzské myslitelky ještě dost písemností.
