Praha - Kniha Cesty na Sibiř Martina Ryšavého sklidila v literárních kruzích nadšené ohlasy. Její kvalitu potvrdila i nominace na cenu Magnesia Litera za nejlepší román roku 2008. Publikaci vydalo nakladatelství Revolver Revue. Martin Ryšavý, vystudovaný přírodovědec a scenárista, začal jezdit na Sibiř počátkem devadesátých let, původně jako cestovatel, posléze jako dokumentarista.
„Hrdinou Cest na Sibiř je mladík toužící stát se “mužem s vlastnostmi„; rezignuje proto na vědeckou kariéru i rodinný život a vydává se na dalekou pouť, v jejíž zdánlivě chaotické trajektorii pozvolna rozpoznává logiku hlubšího řádu. Martin Ryšavý představuje tápavě křivolakou životní cestu svého hrdiny věcným, na první pohled neefektně “tradičním„ stylem, který je ve skutečnosti důmyslnou fabulační kompozicí spjatou účelně uměřeným jazykem. Cesty na Sibiř tak můžeme vnímat jako vývojový román, v němž se “formovaným subjektem„ stává především sám styl a žánr vyprávění: kniha, kterou lze číst jako cestopis, jako milostný příběh, nebo třeba i jako dokument o současných životních podmínkách na ruském Dálném Východě, se ve svém celku stává „klasickou“ románovou skladbou o smyslu lidské touhy po dosažení duchovních jistot," píše se v anotaci na knihu.
„Je to takové velké tvrdohlavé dítě, které je posedlé touhou po určitých hračkách, po dobrodružství, po ženách a po všelijakých metafyzických laskominách,“ říká o svém hlavním hrdinovi v rozhovoru Martin Ryšavý (Revolver Revue 72/2008).
Na svém kontě má Martin Ryšavý především několik filmů. Jeho snímek Afoňka už nechce pást soby byl oceněn na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Dokument Malupien, Olšový spas představuje ruské dálnovýchodní město Jakutsk. Skličující místo polorozbořených paneláků a věčně zmrzlé země.
„Tenhleten film je už vlastně nostalgický. To znamená, že už přijíždím do míst, po kterých se mi už stýskalo, kde už znám některé lidi. Jsou to místa, kde už svým způsobem jsem doma. Takže je to návrat do něčeho, co už má minulost, tam, kde už nejsem cizí,“ popisuje film dokumentarista.
Cesty po Sibiři se pak staly námětem dvoudílného románu, které vydalo nakladatelství Revolver Revue na sklonku minulého roku. „Při druhém natáčení se staly nějaké události, které mi přišly, že by to mohly být základy pro povídky. Byly to příhody, které nešlo zpracovat filmovým jazykem,“ odhalil inspiraci pro svou knihu autor.
Kromě Sibiře se Ryšavý věnuje tématům souvisejících s Vietnamem. V roce 2006 byl premiérově uveden film Kdo mě naučí půl znaku.
Petra Hůlová o románu Cesty na Sibiř:
Martin Ryšavý je filmovým dokumentaristou, stejně jako vypravěč románu a nejen, že točí na Sibiři dokumenty oba, ale dokonce ty samé. Jenomže próza není v žádném případě pouze jakousi rozšířenou verzí Ryšavého sibiřských dokumentů Sibiř - duše v muzeu (2001), Afoňka už nechce pást soby (2004) a Malupien, olšový spas (2008), jak by čtenář mohl mylně předpokládat.
V kontextu Cest na Sibiř jsou naopak autorovy dokumenty tím, co působí jaksi dodatečně. Ryšavý bývá ve svých dokumentech až na výjimky skryt za hledáčkem své kamery a diváci mají možnost slyšet jen jeho položené otázky. Z pozice vypravěče nám ale zprostředkovává nejen viděné, ale také svět kolem sebe komentuje, a sám si odpovídá. Cesty na Sibiř jsou nejen, co se týče hmotnosti papíru, ale také váhy obsahu knihou, která je v současné české literatuře něčím výjimečným.
Udílení cen Magnesia litera se uskuteční ve Stavovském divadle a diváky jím 18. dubna provede herečka Anna Geislerová. Den poté jej uvede Česká televize.
