Praha/Berlín – Berlínská zeď, respektive železná opona, pořád rozdělují Evropu na dvě části. V Berlíně je rozdělení na Východ – Západ už spíš mýtus, ale v ostatních částech Německa to tak není. A mně především zajímá, co ze zdi zůstalo v lidech, říká spisovatel a scenárista Jaroslav Rudiš, který v Německu žil a stále se do něj vrací nejen osobně, ale i ve svých knihách. Například jeho prvotina Nebe pod Berlínem (2002), kniha pro živé i mrtvé, se odehrává převážně v berlínském metru, v podzemí, které zůstalo spojnicí mezi západní a východní částí v doslovném i přeneseném smyslu.
Berlín není Německo
„Na rozdíl od povrchu nešlo metro nikdy zcela oddělit. Takže jste mohli nahoře na ulici na východní straně zdi poslouchat vlaky, které duněly při jízdě z jedné části západního Berlína do druhé, ale nikde jste do něho nemohli naskočit,“ vysvětluje Rudiš, proč mu metro v německé metropoli jako spisovateli přijde tolik fascinující.
Zatímco město na povrchu se podle něho stokrát změnilo, podzemí zůstalo určitým způsobem zachované. „Ještě dnes se najdou v Berlíně stanice metra, které vypadají jako před šedesáti, sedmdesáti lety. Pamatuji si, že třeba na Alexanderplatzu byly dokonce vidět na zelených kachlíkách stopy po střelbě,“ dodává.
Hranice mezi Východem a Západem jsou v Berlíně dávno setřené, tvrdí Rudiš. „Říká se, že New York není Amerika, a stejně tak platí, že Berlín není Německo. Berlín je mladé město, jediná metropole Evropy, kde se skutečně potkává Sever s Jihem, Západ s Východem. Je to město současnosti, oproti Praze, která trošičku žije minulostí,“ srovnává.
Ostalgie po zdi
Mimo Berlín ale rozdělení na východní a západní podle Rudiše i po dvaceti letech od pádu železné opony stále cítit je. "Dvanáct procent Ossis i Wessis, jak se v Německu říká, by si podle průzkumu jedněch německých novin přálo, aby zeď pořád stála," potvrzuje Rudiš svou domněnku.
Za takovým přáním stojí podle něho u východních Němců částečně ostalgie po endééráckých časech. "Ostalgie je ale spíš touha po mládí, po určité vůni, neznamená touhu po návratu minulého režimu,„ dodává na vysvětlenou. U západních Němců pak hraje roli pocit, že sjednocení zaplatili z vlastní kapsy a “ti z Východu" si spíš stěžují, než aby jim byli vděční.
„Jsem překvapen, jakou diskusi Berlínská zeď mezi mými přáteli v Německu stále vyvolává. Jako by si lidé na Východě i na Západě neodpustili, že ta zeď tam byla. Je to téma velmi živé a Němci se ho hned tak nezbaví,“ domnívá se Rudiš.
Dodává, že východo-západní rozdělení přetrvává v myšlení lidí i při dělení Evropy: "Setkal jsem se s tím i ve východním Německu, kde mi třeba při nějakém mém autorském čtení řeknou nojo, vy na Východě… a myslí Česko, což mi tedy přijde úplně ujetý."
RUDIŠOVY LITERÁRNÍ TIPY
Čtení (nejen) o Berlínské zdi
Thomas Brussig: Hrdinové jako my
Příběh ambiciózního příslušníka státní bezpečnosti, který je frustrovaný tím, že nemá holku, a stane se proto agentem Stasi. Kniha končí grandiózním finále, pádem Berlínské zdi, kterou zboří svým zbytnělým přirozením.
Sven Regener: Pan Lehmann
Popisuje pád Berlínské zdi z pohledu jednoho západoberlínského povaleče, který pracje v jedné hospodě. Dovídáme se, že na Západě bylo vlastně všem celkem jedno, jak se žije na Východě Německa. Onoho povaleče zajímalo jen, že na východě vychází slunce, aby na západě mohlo zapadnout.
Ingo Schulze: Obyčejný storky
Román z východoněmecké provinicie skvěle zachycuje příběhy po revoluci a hledání nové identity po sjednocení Německa. Je to román, který se dá velmi dobře číst i česky, protože spousta příběhů by se mohla klidně odehrát třeba u Hradce Králové.
