Jitka Rudolfová na sebe upozornila již během studia na FAMU, kdy získala řadu ocenění na Famufestu nebo Fresh Film Festu. Roku 2009 absolvovala celovečerákem Zoufalci. Generační výpověď o šestici třicátníků, kteří bilancují své neuspokojivé životy, otevřela v komediálním duchu téma frustrace ze zbabraného života. Ve svém druhém filmu Rozkoš (2013) ještě přitvrdila.
Rozkoš je život ztracený v překladu
Film (navzdory svému názvu) mluví především o existenciální samotě a odcizenosti sobě samému i druhým lidem. Rozkoš je zde spíše touhou po rozkoši, která by snad mohla dát životu naplnění, ale která spíš zvráceně přechází v posedlost. Někdo je posedlý láskou, druhý slávou a penězi, další originalitou nebo svým vlastním vnitřním světem.
Rudolfová nás chce vést k poznání, že každá posedlost vede ke kolapsu a destrukci, pokud ztratíme uvážlivou kontrolu a schopnost vnímat další aspekty. Rozkoš je pak jen prchavým zážitkem, který nás odvrací od poznání, že nevyhnutelně maříme své nadání i život.
V hlavní roli esemesky
Hlavní „hrdinkou“ snímku je mladá žena Milena (Jana Plodková), která se živí jako filmová střihačka. Hrdinkou je pouze v uvozovkách, neboť ačkoliv bolestně chápe nesmyslnost své touhy, nedokáže se zbavit své lásky k překladateli Vladimírovi (Martin Myšička), který si s ní však pouze nezávazně a lehkomyslně zahrává.
GALERIE
Rozkoš (režie Jitka Rudolfová, 2013)
Vztah je tu jen iluzí založenou na neustálé výměně esemesek. Iluze blízkosti je dána neustálou přítomností mobilního telefonu, který v nás vzbuzuje pocit možné blízkosti milované osoby. Jenže závislost na sms nakonec jenom umocňuje neschopnost nebo nechuť k přímému vyjádření citu. Textovky, které ve filmu skutečně hrají hlavní roli coby jedna z předních dějových linií, se objevují přímo na plátně a drama se často odehrává na obrazovce mobilu, zatímco „přirozený svět“ se tváří, jako by se nic nedělo.
Kromě odcizenosti technické doby pracuje Rudolfová vědomě také se sociálním prostředím, kterým je komunita umělecká či mediální. Kromě střihačky a tlumočníka doplňují panoptikum zoufalců, kteří se tváří, že vše je v pořádku, zatímco jim smysl protéká mezi prsty, známý performer, ambiciózní režisér nebo student herectví (Jan Budař, Jaroslav Plesl, Václav Neužil). Samostatnou groteskní jednotkou je pak televizní štáb.
Všichni se zabývají prostředkováním nebo vytvářením nové reality. Přenášejí význam slov nebo vizuálních obrazů, všichni zároveň tuší, že cosi podstatného se „ztrácí v překladu“, a to nejen v jejich práci, nýbrž i v realitě samé, která se banalizuje a vyprazdňuje. Dokáže se Milena z neskutečna vymanit? Obrazy skutečnosti nahrazují skutečnost, která přestává být dosažitelná. „Láska je akt nemající významu, protože je možné opakovat jej nesčetněkrát,“ praví se ve filmu. Napodobeniny imitují napodobeniny.
Podle Věry Chytilové
Klíčem k myšlenkovému pozadí filmu jsou knihy francouzského filozofa Jeana Baudrillarda, kterými se Milena snaží si krátit večery. Baudrillard je znám hlavně pro svou teorii simulaker, tedy nápodob skutečnosti, které se jeví skutečnější než originál. Realita se pak stává jen souborem forem bez obsahu.
Jitka Rudolfová svým způsobem přímo navazuje na dílo své učitelky z FAMU Věry Chytilové. Filozofující kontext nepostrádá absurdní humor, ironické zobrazení lásky nebo důraz na křehkost lidské existence. Koproducentem snímku Rozkoš je také Česká televize.