Ani dvě stě padesát let od narození německého romantického malíře Caspara Davida Friedricha neztratilo jeho obsáhlé dílo, mimo jiné s vazbami na Čechy, nic ze svého kouzla a dokáže oslovovat, potvrzuje výstava v drážďanském Albertinu. Nese název Kde to všechno začalo.
Romantický krajinář Friedrich maloval vzduch i Milešovku, jako by zachycoval duši
V době, kdy dnes již ikonická Friedrichova díla vznikala, po počátečním uznání, ale zvláště k stáru, velké nadšení nesklízela, byla předmětem i dosti ostré a odmítavé kritiky a jejich autor zemřel v podstatě v zapomnění. To ovšem neznamená, že by tento umělec, označovaný dnes za druhého nejvýznamnějšího německého malíře všech dob, hned po Albrechtu Dürerovi, neměl své obdivovatele již tehdy. Příliš jich však nebylo.
Na dlouhou dobu byl v podstatě opomíjen a teprve s postupem času začal být jeho význam uznáván. A trvalo to docela dlouho, jeho dílo bylo připomenuto až na samém konci devatenáctého století.
Nicméně velkého příznivce našel ještě za svého života jednak v hraběti Thun-Hohensteinovi a jeho manželce, kteří jeho díla kupovali a objednávali, a jednak v Rusku: v básníkovi a překladateli německých romantiků Vasiliji Andrejeviči Žukovském a také ve velkovévodovi Nikolaji Pavlovičovi, kteří od Friedricha řadu kreseb i dalších děl kupovali, díky čemuž jsou nyní v Rusku součástí velkých friedrichovských sbírek. Bohužel vzhledem k současné situaci v souvislosti s ruskou válkou na Ukrajině tyto obrazy v Drážďanech k vidění nejsou.
Provázela ho smrt blízkých
Caspar David Friedrich se narodil v roce 1774 v Greifswaldu jako šesté z deseti dětí. Když mu nebylo ještě ani sedm let, zemřela mu matka, později i tři sourozenci, přičemž zejména smrt bratra byla pro Caspara silně traumatizujícím zážitkem – bratr mu totiž pomohl z vody, když se pod ním probořil led, sám se však při tom utopil.
Jakožto mimořádně výtvarně nadaný studoval Friedrich v Kodani na Královské umělecké akademii, poté se na jaře 1798 vrátil domů a po krátkém rozhodování zamířil do Drážďan, kde hodlal pokračovat ve studiu. Netušil ještě, že se mu toto město stane životním osudem a že zde stráví dlouhých dvaačtyřicet let.
Hřbitov, 1835
Friedrich = Drážďany
Žádný umělec nebyl tak svázán s Drážďany jako právě Caspar David Friedrich – a fakt, že těch skutečně velkých zde působila řada (namátkou okruh malířů kolem skupiny Die Brücke nebo Gerhard Richter), Friedrichův význam ještě umocňuje. Z Drážďan vyrážel na malířské cesty do okolí, do nedalekého Českosaského Švýcarska i dál do Čech, tedy především do Krkonoš a Krušných hor, ale i na Rujánu a do Harzu.
Právem je tedy aktuální velká retrospektiva nazvána Kde to všechno začalo, protože právě zde se formoval jeho pohled na svět, zde se utvářely jeho názory na tvorbu, na roli umělce, zde a v okolí poznával přírodu, zde vytvořil svá nejslavnější díla, zde se účastnil uměleckých debat, zde se oženil a zde také v roce 1840 zemřel.
Velká obora u Drážďan, 1832
Uznávali ho nacisté i surrealisté
Zpočátku to tedy měl Caspar David Friedrich těžké a se svým pojetím narážel, postupně si ale získával uznání – ovšem po své smrti byl na dlouhou dobu v podstatě zapomenut. Za zmínku stojí, jak se k jeho odkazu stavěli nacističtí ideologové.
Friedricha vyzdvihovali pro jeho němectví, patriotismus, viděli v něm – a využívali toho – důkaz německé výlučnosti. Nejspíš jim konvenoval Friedrichův postoj k bojům za osvobození v roce 1813. Jeho díla nebylo možné v žádném ohledu považovat za „zvrhlé“ umění, proto je hodně propagovali.
Vchod do brány v Míšni, 1827
Bohužel, po válce byl kvůli tomu například v Anglii Friedrich vnímán jako přímá linka vedoucí k nacismu a Adolfu Hitlerovi. Nicméně ve stejné době se jeho díla ocitla na poštovních známkách, a to jak obou německých států, tak i sjednoceného Německa, a byly raženy pamětní mince.
Možná na první pohled překvapivě se k němu hlásili přinejmenším někteří surrealističtí malíři. V tom, jak používal montáže, kdy skládal imaginární krajiny, viděli svého předchůdce, ostatně jak René Magritte, tak Max Ernst se odvolávali právě na velké umělce romantismu. Stačí si připomenout zasněné oleje Paula Delvauxe. A po válce byli Friedrichem ovlivněni takoví mistři jako abstraktní expresionista Mark Rothko či jeho německý kolega Anselm Kiefer, nemluvě o drážďanském rodákovi Gerhardu Richterovi.
Ne kopírování, ale inspirace
V čem tedy spočívá Friedrichovo kouzlo, čím tak přitahuje? Jeho kompoziční technika měla nejspíš kořeny v jeho studiu děl starých mistrů, s nimiž byl téměř v denním styku – kolem drážďanské galerie starých mistrů ve Zwingeru chodil denně domů. Bydlel totiž nedaleko, na břehu Labe. Studoval je, dělal si skici a z těch pak dál vycházel.
Přejímání cizích motivů bylo přitom tehdy docela běžné, ostatně sám Friedrich je přiznával a nijak se s ním netajil. Navzdory tomu, že sám si poznamenal: „Kdo má vlastního ducha, nekopíruje.“ Zjevně byl tento postřeh reakcí na otrockou výuku, spočívající v bezduchém přejímání starších předloh a stylů, nelze tedy v jeho případě mluvit o kopírování, ale spíše o inspiraci. Anebo, dnešními slovy, o samplování.
Friedrich měl přitom ke starým mistrům vztah více než vřelý, lze zmínit například díla Jacoba van Ruisdaela, kurátoři výstavy nabídli i srovnání s dalšími malíři, jako byli Salvator Rosa, Friedrich Christian Klass, Gerard ter Borch či Willem van Bemmel, které mohl Friedrich v Zwingeru studovat.
Kamenité pobřeží s východem měsíce, kolem 1835/37
Duše především
V čem je ještě dnes tento dávno mrtvý malíř aktuální, v čem je pokrokový? Odpověď je nasnadě. Důsledně pracoval s vnitřními obsahy všeho, co kolem sebe viděl a co maloval. Nejenže byl mimořádně citlivým pozorovatelem přírody a že jí rozuměl, zároveň mu příroda sloužila jako projekční plátno jeho subjektivních emocí a světového názoru.
„Nejen věrné zobrazení vzduchu, vody, skal a stromů je úkolem zobrazitele, ale zobrazení duše, v níž se musí zrcadlit jeho pocit. Úkolem uměleckého díla je poznat ducha přírody a celým srdcem i myslí jej proniknout, přijmout a vydat,“ mínil.
Studie stromů (vrba, lípa, smrk), 21. dubna 1808
Caspar David Friedrich kladl důraz na niterno a jeho propojení s vnějším světem. Ještě než nechal obrazu vzniknout na plátně, musel jej nejdříve přijmout v jeho vnitřním obsahu, až stál „živý před jeho duší“. K tomu mimo jiné používal skici a studie přírody, vzniklé při dlouhých procházkách a výpravách.
Zkrátka, malíř by neměl malovat pouze to, co vidí kolem sebe, nýbrž také to, co odkrývá sám v sobě. A nevidí-li sám v sobě nic, udělal by lépe, kdyby přestal malovat. Zároveň má Friedrich ještě jednu radu: „Dobře si všímej formy, té nejmenší stejně jako té největší. Nedělej rozdíly mezi malým a velkým, nýbrž mezi bezvýznamným a závažným.“
Stromy i město
Při procházení drážďanskou výstavou je vidět, jak důsledně se Caspar David Friedrich těchto svých pokynů držel. Převážnou většinu děl zde očekávatelně tvoří krajinomalby. Nelze opominout Friedrichovu v podstatě celoživotní fascinaci stromy. Setkáváme se tak jak se vzrostlými kmeny, tak na jeho olejích vidíme i stromy pokroucené, s pahýly větví, ošlehané nepřízní počasí, tedy životem. A maloval-li duby, sice ošlehané, leč stále vzdorující, lze v tom vidět i jasnou paralelu s Němci, kteří již od pohanských dob právě tento odolný a pevný strom vzývali.
Lodě večer v přístavu, 1828
Ovšem možná překvapivě maloval i „průmyslovou“ krajinu, pravda, úměrně době, takže na obrazech jako Skleněná huť u Pottschapel, Prašný mlýn v Plauenském údolí či Nový mlýn v Plauenském údolí nejsou železárny či dýmající fabriky, pouze jakési jejich předzvěsti. Rozhodně zde ale není nějakým oslavovatelem technického pokroku, spíše lze předpokládat, že chtěl poukázat na již docela viditelné stopy lidských zásahů do přírody. I v tomto pohledu se tedy prokazuje nejen jako klasický romantik, ale také jako zastánce nedotčené přírody.
A možná stejně překvapivě maloval tento milovník otevřené, nedotčené krajiny město, ovšem nutno hned dodat, že tímto městem byly Drážďany. Vidět jsou hlavně na oleji Pohled na Drážďany při úplňku (1839). Friedrich obraz maloval při pohledu ze svého bydliště u Labe, z oleje je cítit malířova láska k městu, v němž prožil celých dvaačtyřicet let. Ovšem, překvapivě, existuje pouze pár kreseb města samotného, hlavně skic kopulí Frauenkirche.
Mohyla ve sněhu, 1807
Odevzdejte se smrti
Vedle krajin jako takových byly častým námětem Friedrichových olejů také hřbitovy, ruiny, především kostelů, hřbitovních brán, zcela v souladu s romantickým pojetím.
V takzvaném konvolutu Výroky při pozorování sbírky obrazů se k tomuto tématu dočteme: „XXX je znám svou náchylností semlít pochmurná témata a motivy, aniž by ovšem jeho přístup postrádal vřelost srdce. Nicméně, jeho druhové se snaží jej od takovýchto sklonů odradit a chtějí, aby maloval něco vřelejšího. Díky své přirozenosti ovšem nedokáže nikdy podobná zadání provést s radostí a zálibou; místo toho s veselou myslí ztvárňuje trudnomyslná ovzduší a vskutku pochmurné krajiny.“
Autorem zápisků – které vznikaly v letech 1829 až 1832 a v nichž jejich pisatel zachycoval své dojmy z děl různých umělců, včetně Caspara Davida Friedricha, jehož přitom neoznačoval jménem, ale trojitým X – byl on sám.
Tyto Friedrichovy „podivné spády“ a „semílání“ všeho temného souzněly přinejmenším částečně s dobovou estetikou, totiž literárním romantismem, který byl podobnými motivy fascinován a zaobíral se jimi.
Důkazy pro Friedrichovu „náchylnost“ jsou na mnoha obrazech, studiích a kresbách. Stačí snad uvést obraz Kügelgenův hrob (1821/1822), sugestivní a silné dílo, a to jak obsahem, tak zpracováním a kompozicí – černé kříže, za hřbitovní zdí soumračné nebe s posledními paprsky slunce, v popředí pak nezasypaný hrob s příznačnou hrobníkovou lopatou.
Malíř Gerhard von Kügelgen byl Friedrichovým blízkým přítelem, jeho tragická smrt – byl zavražděn při loupežném přepadení – jím silně otřásla a rozhodl se namalovat jeho hrob i celou hřbitovní scenérii, jež, mimochodem, dnes vypadá kvůli různým úpravám zcela jinak. O tomto díle se tehdy psalo, že „Friedrich, geniální básník krajiny, daroval Kügelgenově vdově na památku tuto hluboce procítěnou malbu, pomník jejímu blaženému muži. Nad obrazem smrti vznáší se hvězda naděje a lásky, poukazujíc na lepší a krásnější bytí“.
Vidiny církve v nebi
S posmrtným životem a poukazy na něj se u Caspara Davida Friedricha jednoznačně pojí i jeho hluboká víra v Boha, bylo by tedy zvláštní, kdyby se nezračila i v jeho obrazech.
„Měl bys být poslušen více Boha nežli člověka, (…) chceš-li se tedy věnovat umění, pociťuješ-li poslání zasvětit mu svůj život, ach, bedlivě dávej pozor na hlas svého nitra, neboť ono je uměním v nás.“ Toto si Friedrich zapsal v roce 1809 pod možná trochu vznešeným – ale bylo to tehdy zcela v normě – názvem O umění a uměleckém duchu, a to ve formě odvolávající se na Mojžíšovo Desatero.
Není divu, byl hluboce věřící, rozhodně ne však nějak bigotně či uzavřeně, víra pro něj byla východiskem, jejím prismatem nahlížel svět a také tvořil.
Kříž v horách (Děčínský oltář), 1807/08
Jedním z nejznámějších Friedrichových děl je Kříž v horách, který vznikl v letech 1807 a 1808. Možná právě na příkladu vzniku tohoto velice známého díla lze ukázat Friedrichův postup.
Jak v katalogu výstavy píše Holger Birkholz, nejranější stopy k ideji malby Kříž v horách (anebo, jak bývá též po prodeji na děčínský zámek označována, Děčínský oltář) jsou dnes již těžko zjistitelné. Nicméně, něco známo je: 10. května 1799 viděl Friedrich ve skalní rozsedlině kříž, který si nakreslil, a ve stejný den kdesi v okolí Drážďan též skupinu velkých skalisek. Postupně se motiv centrálně umístěného vrcholku hory rozvíjel do podoby trojúhelníku, inspirován vrcholkem Honigsteinu v Českosaském Švýcarsku, na nějž pak kříž jednoduše umístil.
Celé téma poté rozvíjel v různých variacích, až si v roce 1806 sedlo. Po rozhodnutí převést je na plátno ještě různě zkoušel polohu většiny stromů, a to včetně borovic, které si nakreslil v roce 1807. Pouze nejvyšší ze stromů, nakreslený již v roce 1804, zůstal na svém místě – centrálně dominuje oběma variantám Kříže v horách, stejně jako oleji Výhled do labského údolí vzniklému v téže době.
Všechny nově přidané borovice jsou vzrostlé a ještě umocňují dynamiku směřující směrem k nebi, stejně jako nově přidané světelné paprsky a zaoblení malby do špice jejího rámu. Caspar David Friedrich celý obraz vlastně skládal jako stavebnici.
Friedrichovo uspořádání – či inscenace – oltářního obrazu přitom zcela odpovídá tehdejšímu romantickému pojetí vztahu vnější reality a vnitřního prožívání. Friedrich sám si Kříž v horách velice považoval, v dopise pedagogovi Johannesi Schulzemu napsal, jak je pro něj důležité, aby obraz „na každého, kdo se na něj dívá, působil oduševněle“, zároveň „jako jistý vzor, pokud jde o formu a barvu“. A dodává: „Dokonalé umělecké dílo v sobě sjednocuje obé.“
V souvislosti s Křížem v horách se nabízí ještě jedna zajímavá souvislost – když v roce 1842 cestoval Josef Mánes z Drážďan do Prahy, zastavil se v Děčíně a oltářní obraz si nejen prohlédl, ale později také nakreslil, což vysvětluje lehké odchylky, kreslil totiž popaměti.
Noční pikle ve starých krojích
Friedrich nebyl jakýsi nadaný snílek, konající dlouhé výlety do krajiny a přinášející odtamtud krásné obrazy. Podobně jako další malíř, básník a víceméně jeho současník William Blake, který též kladl velký důraz na niterno, se i Friedrich zajímal o dění kolem sebe, o ideje svobody a boje za její získání a udržení.
Krásně je to vidět na dalším jeho velice známém obraze Dva muži pozorující měsíc, namalovaném mezi roky 1819 a 1820. Jak tomu bylo u řady především vírou inspirovaných děl, i tento obraz naplnil umělec skrytými významy a symboly.
Jsou na něm dva muži, zezadu, jak v noční krajině „pozorují měsíc“, který celou scenérii ozařuje tlumeným světlem. Žánrový obrázek, náladová krajinka, chtělo by se říct. Ale zdání klame.
Dva muži pozorující měsíc, 1819/18120
Především, oba muži jsou oblečení do staroněmeckých krojů z Dürerovy doby, což mělo svou symboliku – po válkách za osvobození v roce 1813 se tak začali oblékat především studenti, coby výraz touhy po svobodě. Oblékl-li tedy malíř své postavy do tohoto kroje, vyjádřil tím jak souznění s těmito tendencemi, tak svůj odpor k nastupující politice restaurace. Mimochodem, při Vídeňském kongresu v roce 1819 bylo nošení staroněmeckého kroje zakázáno.
Friedrich si samozřejmě uvědomoval možné následky, svůj obraz proto tehdy nevystavil. Ostatně, docházelo v té době k výslechům jeho přátel, k domovním prohlídkám jejich bytů. Sám obsah – a poselství – svého díla trochu s vtipem, ale i s obavami zlehčoval, jako by se od něj distancoval. Noční výlet dvou mužů charakterizoval slovy, že tam „kují demagogické pikle“. Všichni, kteří obraz viděli, vzkazu rozuměli. Pravda, tento olej bývá také vykládán jako symbol přátelství, jako oslava noční přírody. I to v obraze nacházíme, ovšem jako jakousi nadstavbu.
Velice zajímavou souvislost odkryl někdy kolem roku 1976 irský dramatik a prozaik Samuel Beckett. Skutečným zdrojem inspirace jeho světoznámého dramatu Čekání na Godota, jak sám sdělil teatroložce Ruby Cohnové, byl Friedrichův obraz Dva muži pozorující měsíc. Zobrazené postavy se proměnily v tuláky.
Osoby stojící k divákovi zády byly Friedrichovým oblíbeným „trikem“ a je jedno, zdali se jednalo o noční spiklence, postavy, sledující vyplouvající plachetnice, poutníka rozjímajícího nad mořem mlhy či malířovu vlastní manželku stojící u okna. Vždy tím nejspíš vyjadřoval i jistý odstup, zároveň jako by ony osoby chránil před příliš dotěrným pohledem, ctil jejich intimitu, soukromí. Kunsthistorici také mluví o zvláštním pojetí, kdy divák pozoruje postavy na obraze sledující to, co je před nimi – ale i před námi. Svým způsobem jako kdyby nás vtahovaly do děje, respektive nabízely možnost nazírat vše jejich očima. Pozorující se sám stává pozorovaným.
Čechy ho uchvátily
Za zmínku stojí i Friedrichovy vazby na Čechy, které se neomezovaly na již zmíněný Kříž v horách, byť zde šlo o vazbu velice nepřímou. V každém případě Caspar David Friedrich měl českou krajinu mimořádně rád, doslova jej uchvátila, a když poprvé viděl vrcholky Českého středohoří, stanul v úžasu.
Z Drážďan to nebylo daleko, kromě výletů do Českého středohoří, Krušných hor a Krkonoš také navštěvoval tehdy vyhlášené lázně Teplice. Byl zde čtyřikrát, jednou dokonce současně ve městě pobýval i anglický malíř William Turner, s nímž měl Friedrich mnoho společného, pokud šlo o zobrazování zvnitřnělé přírody a živlů, mlhy – bohužel pro oba se v lázních nesetkali.
Popis některého z Friedrichových olejů by se dal vypůjčit z Máchovy Poutě krkonošské. Velký romantik se v roce Friedrichovy krkonošské cesty teprve narodil, do Krkonoš šel v létě 1833 s přítelem pěšky z Prahy. Zapsal si: „Krásné jitro vzešlo nad hlubokým dolem na východu hor Krkonošských. Tmavé jedle a borovice stály po horách v oděvu rosném, z vysoké skály padala řeka ve vymletou hlubinu, zčeřená v bílé pěny; kde však tišeji odplývala, byly vody její čisté a jasné, hlubina její zelenala se co lučiny zjara.“
Česká krajina s Milešovkou, 1808
Až v české krajině, při konfrontaci s horami, si Friedrich uvědomil jejich význam – hora pro něj totiž byla cosi božského, tím, jak vyrůstá z pozemského základu, vypíná se však směrem k nebi, tedy k Bohu. Například na obraze Česká krajina s Milešovkou (1808), zobrazujícím Milešovku a Kletečnou, první z nich zmenšil na úkor druhé, aby tak dosáhl sourodosti a potvrdil již zmíněný božský princip.
Konfrontace s majestátními českými vrcholky Českého středohoří, Krušných hor a Krkonoš vedla Friedricha nejen k dokonalým zachycením těchto hor, ale i k takovému mistrovskému dílu, jakým je alpská hora Watzmann při pohledu z Berchtesgadenu. Friedrich, milovník hor a pohoří, přitom v Alpách nikdy nebyl a svůj rozměrný olej – též k vidění v Drážďanech – vytvořil podle různých předloh, hlavně ale obrazu svého žáka. Produševnělé vnímání českých hor přenesl i do portrétu alpského velikána.
Důležitým prvkem všech Friedrichových obrazů je nebe, ovzduší či vzduch, přičemž v jeho pozdějších malbách nabývalo na významu. Však také jeho vlastní žena poznamenala, že „za dne, kdy maloval ovzduší, na něj nikdo nesměl mluvit“. V tomto zájmu o zachycení něčeho vlastně z logiky věci těžko zachytitelného měl mnoho společného se svým současníkem i nevědomým souputníkem Williamem Turnerem.
Drážďanská výstava je v Albertinu k vidění do 5. ledna 2025.