Není čistý a nelže své ženě. Jen trochu ušpinil pár svých podpisů a doma neříkal všechno. A tenhle svět si nevymyslel, jen se do něj tak nějak zřítil. Tak dlouho pomáhal hajzlům, až přehlédl, že se stal jedním z nich, a pak už nedokázal dělat nic jiného. Všichni přece nemohou být slušní, každý je vlastně tak trochu svině – tak se pojďme sklouznout po šikmé ploše! Bývalý učitel dějepisu, nyní manažer Libor, vlezl do miliardového „tunelu“ kvůli těm, které má rád. A myslel, že to pochopí, protože lidé by si přece měli věřit, když už se rozhodnou žít spolu. Řekla mu: „Sereš mě, ani nevíš jak!“ Řekl jí: „Nechceš se milovat?“ Víc nebylo třeba dodávat, neboť tím bylo řečeno vše.
Řekl si, natočím zábavnou komedii o rodinném výletu, ale možná se až příliš často rozhlížel kolem sebe, takže mu z toho nakonec vyšlo psychologické drama s prvky frašky. Řeč je o jednom z nejslibnějších současných českých filmařů, režisérovi, scenáristovi a původní profesí dokumentaristovi (kterým stále tak trochu zůstává), zlínském rodákovi a absolventovi pražské FAMU, Robertu Sedláčkovi. Psychologický thriller Pravidla lži o lidech pronásledovaných minulostí, kterým v roce 2006 debutoval (a v němž už do hereckého týmu angažoval hlavní protagonisty Rodiny Igora Chmelu a Evu Vrbkovou) na sebe upozornil jako tvůrce, jenž dokáže fikci dodat kolorit autentického dokumentu a nasadil laťku poměrně vysoko.
Nepodlézt se ji snažil o tři roky později v zábavné a idylické vesnické satiře Muži v říji (tandem Chmela, Vrbková v castingu opět nechyběl), která sice úplně nezbořila kina, ale rozhodně potvrdila jeho talent a svébytné postavení na české kinematografické scéně. A tak nebylo až tak překvapivé, že jeho další komedie, pseudo dokument Největší z Čechů sklidila sedm nominací na Českého lva a upevnila jeho pozici jako inteligentního filmaře, který má co říci a jemuž je nasloucháno, i když se mazaně a utilitárně necachtá uprostřed podbízivého mainstreamu.
S Rodinou, která následovala vzápětí je Největší z Čechů volně propojen přítomností Igora Chmely, formátem road movie, ironickým (až satirickým) kontextem, jenž vyrůstá z koloritu doby a již nějakou dobu se opakujícím pocitem, že tenhle svébytný režisér natočí jednou opravdu velký film.
On the (family) road
„Kdosi se nad tebou smiluje a dá ti pistoli k hlavě,“ zpívá se v písni Lenky Dusilové, která uvádí příběh „slušňáka“ tuneláře Libora, který teď sedí proti dvěma vyšetřovatelům, z nichž jeden nápadně připomíná jednoho současného politika (od něhož se liší hlavně tím, že bydlí v paneláku a má dvě vysoké školy). Nějak si do té doby nepřipouštěl, že bude muset jednou zaplatit za pár podpisů, kterými se podílel na ulití nějakých pár miliard, za což půjde zřejmě záhy do tepláků. Není přece grázl, tak proč má jít do lochu?
Ale než se tak stane, musí udělat poslední věc, na které mu opravdu záleží. Odvézt svoji rodinu z luxusní vily v Pyšelích (kde bude za chvíli skotačit kriminálka) a najít místo, kde budou všichni, které má rád a pro něž to učinil, alespoň chvíli jenom spolu. „Tatínkovi hráblo, jedeme na výlet,“ myslí si jeho manželka Iva, která netuší, že to, co činí, je útěk, neboť štvanice na Libora již začala. Tempo se stupňuje, pronásledovatelé jsou jim v patách a Morava, kam je ve svém SUV Mercedesu zavezl, jim začíná být malá. Možná, že ani nestihne to, kvůli čemu tuhle cestu podnikl: Říci jim, jak mu na nich záleží, připravit je na to, co přijde a zjistit, zda by mu Iva nezahýbala, kdyby jí na pár let zmizel ze života (což on jí v prostředí, kde bude, může slíbit zcela určitě).
Jedeme v tom (skoro) všichni
Tak jako řada jiných tvůrců Sedláček nemusí unikat do vděčně nostalgického retra, neboť si vystačí se současností. Téměř dokumentaristickou optikou, která reflektuje současnou krizi hodnot a morálky a také despekt, znechucení a rezignaci bezmocně přihlížejících, naplňuje dikci známého Masarykova výroku, jenž tvoří titulek jeho palčivě aktuálního opusu. A také dává, jeho častým používáním již poněkud vyprázdněnému obsahu novou náplň - byť je někdy třeba Liborovým účelově sebeomluvným replikám jít trochu naproti. Sympatie režiséra jsou přitom vcelku transparentní, neboť kriminalisté a policajti jsou v jeho aranžmá buď blbí, nebo hnusní, v lepším případě úsměvně upachtění (tak jako v poněkud redundantním skeči u skansenu).
A tak budou diváci držet palce spíš tichému muži v tísni Liborovi, který si to vlastně ani nezaslouží, ale v civilně přesvědčivém podání Igora Chmely sbírá body za to, že všechno, co udělal špatně, myslel vlastně dobře, a když přijde na věc, bude schopen unést i odpovědnost za svoji vinu. Jeho interpretace je soustředěná a uvěřitelná, psychologicky propracovaná a přitom neokázale civilní, a tímto dodávající Liborově figuře vícevrstevnatou dimenzi, v níž se snoubí strach, zmatek, zoufalost i odevzdaná odvaha zůstat u těch a s těmi, na kterých mu vždycky záleželo. Není to klasický prototyp profesionálního grázla a hochštaplera, ale muž, který byl
Ve správnou chvíli na (ne)správném místě
Postava, která jakoby mimoděk pokládá otázku, jak bychom takovou situací prošli my a jak by to poznamenalo naše životy. V castingu ostatně Sedláček sází na spolupráci s osvědčenými jmény, což (kromě Igora Chmely) dokládá i obsazení Evy Vrbkové, která jako Liborova manželka zvláštním způsobem zklidňuje situaci, takže se zdá, že vlastně ona je tím pevným bodem, o který se budou ostatní opírat a jenž je opět semkne ve stylu: „Pojď a nebreč, to zvládneme!“ Absence provařených (a tímto do jisté míry již „naředěných“) tváří snímku prospívá, neboť otevírá prostor pro takové herecké minietudy, jaké předvádí rodinná kámoška Simona Babčáková, beznadějně zakopaná na moravském maloměstě a přemýšlející o tom, že by nejraději sedla do vlaku a někam odjela – jenomže neví, co by tam dělala. Dominantní vedlejší postavou je pak zakomplexovaný vyšetřovatel Martin Finger, ztělesňující mrazivě studenou postavu chlapíka, který může téměř cokoli, vzdáleně připomínající psychopatickou siluetu fízla Antonína ze Špačkových Pout.
Sedláčkova road movie současnou nemocnou dobou rozhodně patří k tomu výrazně lepšímu, co ji reflektuje (toho, co je hodno pozornosti, vskutku není mnoho) a my ji můžeme absolvovat s účastí a pochopením, protože je to tak trochu i naše cesta. Dát si na ní s protagonisty tohoto psychologického rodinného dramatu panáka je snadné, jen je někdy problém vědět, zda to bylo na smutek, nebo na oslavu. Neboť (podobně jako Libor) často vlastně nejsme šťastní ani neštastní, tak jako on často nevíme, kam jinam bychom odešli (aby to tam nebylo podobné) a bojíme se, jak zvládneme tyhle složité časy, abychom v nich žili, a nikoli živořili a přitom za to nezaplatili neúměrnou cenu jako on. A kdyby bylo nejhůř, tak nám koneckonců vždycky zbývá sednout si do kamrlíku, ucucávat ze zavařovačky slivovici a čekat na konec světa…
RODINA JE ZÁKLAD STÁTU: ČR 2011, 106 min., od 12 let, 5 kopií + 2D. Námět, scénář a režie: Robert Sedláček, kamera: Petr Koblovský, hudba: Lenka Dusilová, Beata Hlavenková, Michal Rataj. Hrají: Igor Chmela (Libor Pokorný), Eva Vrbková (Iva Pokorná), Martin Finger (Vyšetřovatel), Monika A. Fingerová (Vyšetřovatelka), Simona Babčáková (Lenka), Jiří Vyorálek (Jiří), Albert Mikšík (Lukáš Pokorný), Kristýna Tomíčková (Tina Pokorná). V kinech od 13. října 2011.
