Lipsko/Praha - Richard Wagner, hudební génius, který mimo jiné prosazoval koncepci souborného uměleckého díla (Gesamtkunstwerk) a jehož opera Tristan a Isolda představuje mezník v dějinách hudby, zemřel před 130 lety a narodil se přesně před 200 lety, 22. května 1813. Již ve své době byl Wagner nepřehlédnutelný a mnozí se mu klaněli. Ovlivnil také řadu umělců dvacátého století. Jiní však považovali jeho hudbu za nudnou a nestravitelnou.
Richard Wagner měl velký vliv zejména na vývoj opery. Známá je jeho tetralogie s námětem ze staré německé mytologie Prsten Nibelungův (Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried a Soumrak bohů), dále kupříkladu Bludný Holanďan, Tannhäuser, Lohengrin či jediná Wagnerova komická opera Mistři pěvci norimberští.
Wagnerovský orchestr, tristanovská harmonie
Celkem složil přes 110 hudebních děl a k operám si vždy psal i libreta sám. Vrchol jeho nového pojetí hudebního dramatu, ale i harmonie představují podle odborníků dvě opery, Tristan a Isolda a poslední Wagnerova opera Parsifal. Zde Wagner pracoval mimo jiné s principem tzv. nekonečné melodie. Pojmy jako wagnerovský orchestr a tristanovská harmonie se vžily jako odborné termíny.
K obdivovatelům Wagnera patřilo mnoho skladatelů, například Gustav Mahler či Richard Strauss, Anton Bruckner před ním při jejich prvním setkání dokonce padl na kolena. Obdivovali jej i literáti, pro Thomase Mannna byl „postavou velikou jako století“, obdivoval ho Rainer Maria Rilke, Marcel Proust či T. S. Eliot.
- „Lohengrinem končí starý operní svět, duch se vznáší nad vodami a je světlo,“ řekl o Wagnerovi kupříkladu skladatel Ferenc Liszt.
Wagner inspiroval filmové tvůrce či skladatele rockové hudby: inspiraci přiznává kupříkladu německá skupina Rammstein či slovinská kapela Laibach. Příznivcem Wagnera byl zprvu i filozof Friedrich Nietzsche, který se však od něj odvrátil.
- „Wagner je pro hudbu záhuba. Uhádl v ní prostředek, jímž je možné dráždit unavené nervy, a tím vytvořil nemocnou hudbu,“ napsal Nietzsche.
Kromě hudby byl Wagner též pilným spisovatelem, napsal řadu textů o hudbě, politice či náboženství. V některých se projevoval jako antisemita. Nejznámějším Wagnerovým protižidovským textem je článek Židovství v hudbě z roku 1850, v němž spojil komercializaci hudby s židovstvím, neschopným údajně skutečných tvůrčích, uměleckých činů.
„Tak jak je svět utvářen dnes, Žid je víc než emancipovaný, on je vládce. A bude vládnout i nadále, dokud peníze zůstanou tou silou, která zotročuje veškerou naši činnost,“ napsal Wagner. Tato stať mimo jiné inspirovala spisovatele Jana Nerudu k uveřejnění antisemitského spisku Pro strach židovský.
Nacisté využili jeho aluze na německou mytologii a jeho odkaz propagandisticky zneužili. Samotný Adolf Hitler již v roce 1922 například řekl, že Wagnerova díla oslavují „hrdinskou přirozenost Teutonů“. Vůdce třetí říše dokonce jednou řekl: „Wagner je pro mne bůh, jeho hudba mým náboženstvím. Chodím na jeho opery jako ostatní do kostela.“ V Izraeli je proto Wagnerovo dílo dodnes přijímáno s rozpaky.
„Při odjezdu z Prahy jako bych měl křídla“
V Čechách byl Wagner několikrát. Ještě jako nemluvně se schoval před napoleonskými vojsky s matkou v Teplicích, v Praze byl poprvé jako třináctiletý v roce 1826. Později pobývá několikrát v Praze, Teplicích, Mariánských Lázních či Karlových Varech na léčení. „Při odjezdu z Prahy jako bych měl křídla,“ napsal jednou.
V roce 1854 ve Stavovském divadle osobně dirigoval Tannhäusera, o dva roky později byl přítomen provedení Lohengrina. V roce 1863 dirigoval v Praze koncert svých děl, v orchestru hrál na violu dvaadvacetiletý Antonín Dvořák. Naposledy navštívil Čechy s Cosimou a dětmi ve dvaašedesáti letech v roce 1875.
Richard Wagner (1813 - 1883)
Wagnerův život byl plný zvratů. Lipský rodák prožil přes deset let v politickém exilu, prošel si chudobou i útěky před vymahači dluhů, jeho soukromý život byl plný milostných avantýr.
Jako osmé dítě policejního úředníka a pekařovy dcery vyrostl v Lipsku a v Drážďanech, kde se učil hře na housle a kompozici. V roce 1834, v jednadvaceti letech, se stal hudebním šéfem divadla v Magdeburku, kde se potkal se svou budoucí první ženou, herečkou Minnou Planerovou.
O dva roky později odešel do divadla v Královci. Divadlo však zbankrotovalo a zadlužený Wagner uprchl v roce 1839 před věřiteli přes lotyšskou Rigu do Paříže. Zde se Wagner živil všelijak: pořizoval aranžmá a úpravy skladeb, psal kritiky.
V roce 1842 se vrátil do Německa, kde slavil úspěch s operou Rienzi i dalšími díly. V roce 1843 byl jmenován kapelníkem Semperovy opery v Drážďanech. V roce 1848 se Wagner zapojil do revolučního dění, psal články a letáky. Po nezdařeném drážďanském povstání na něj vydaly úřady zatykač, proto opět z Německa uprchl.
Pobýval u Ference Liszta ve Výmaru, kde se v roce 1850 konala premiéra Lohengrina, kterou Liszt dirigoval. Wagnerův život se ovšem nezklidnil - prožíval milostná dobrodružství, stále se stěhoval (Curych, Benátky, Paříž, Brusel), ale především tvořil.
Do Německa se vrátil v roce 1861. Obtíží s dřívějšími dluhy ho zbavila až přízeň bavorského „pohádkového“ krále Ludvíka II. Díky tomuto mecenáši byly uvedeny premiéry Tristana a Isoldy (1865) a Mistrů pěvců norimberských (1868). Ve svých padesáti letech se Wagner v roce 1863 v Mnichově opět zamiloval, tentokrát do Lisztovy nemanželské dcery a manželky dirigenta Hanse von Bülowa Cosimy, s níž se v roce 1870 oženil (jeho první žena zemřela v roce 1866).
V roce 1872 přesídlil do bavorského Bayreuthu, kde si nechal postavit vlastní divadlo. Roku 1876 se zde konal za přítomnosti císaře Viléma I. a bavorského krále Ludvíka II. první hudební festival, na kterém byl premiérově uveden Prsten Nibelungův.
Richard Wagner zemřel na infarkt 13. února 1883 v Benátkách. Převezen byl do Bayreuthu, kde byl slavnostně pochován na zahradě své vily.
Poslechněte si také ukázky z díla Richarda Wagnera:
