Divergentní Tris už potřebovala změnu, a tak si přistřihla háro, nejméně jednou vrzla se Čtyřkou, přestala zdrhat a rozhodla si to rozdat s permanentně prudící Jeaninou a jejími poskoky. Kdo neviděl Divergenci, nebude vědět, která bije, a kdo si myslí, že za hradbami je liduprázdno, dostane pecku do hlavy. Povstalecká trilogie Veronicy Rothové pokračuje…
A je stejně dějově řídká, logicky absurdní, emocionálně vlažná, režijně rozmělněná a myšlenkově triviální a chudá, jak skeptici očekávali, takže máte pocit, že jediné, co při projekci funguje, je klimatizace. Nic z toho ovšem neplatí, jste-li příslušníkem přesně zvolené cílovky, do které se tu pod tlakem pere všechno, co chce slyšet, protože divergence je její životní filozofie.
Nezařaditelnost do přesně stanovených frakcí a bytostný odpor proti odevzdaně stádovitému setrvávání v nich, to zní libě a vstřícně citlivému uchu generačně se vyhraňujícího teenagera. A ten se pak ochotně identifikuje s jakýmkoli balastem, jenž je nakydaný okolo, a neuvědomuje si při tom, že se právě stal obětí toho, co nenávidí ještě o něco víc nežli dechovku, kecy o tom, že tráva není zdravá a spořádané přecházení na zelenou – totiž přesně vykalkulované manipulace.
Nechtějí být součástí šedé masy, chtějí být jiní, odlišní a svobodní, cool, happy a in, čtou Bravo nebo Cosmogirl, dívají se na Óčko nebo MTV, místo psaní dopisů chatují a milují emo-punk, fast foody a Justina Biebera. Když o nich tohle víte, tak není zas tak velký problém je dostat tam, kam potřebujete. Třeba s plechovkou Semtex Crazy, krabicí popcornu a momentální známostí do multiplexu na pronásledovanou, vzdorující a vítězící Beatrice Tris´ Priorovou, která jim v Rezistenci znovu plnými hrstmi dává, co jejich jest.
Chcete válku? Tak tady ji máte!
Divergence nabídla před rokem téhle cílovce etablovanému systému vzdorující typ, se kterým se mohla identifikovat, a také základní společenské schéma debilně uspořádané do pěti základních frakcí (Neohrožení, Mírumilovní, Upřímní, Odevzdaní a Sečtělí), aniž by nabídla jediný věcný argument, proč by takováto ptákovina v reálu mohla skutečně fungovat. Pubescenti se nahrnuli do kin, která zkasírovala skoro tři sta milionů dolarů, a fofrem se namastila Rezistence, protože „show must go on“, dokud se dá jet na vlně vzedmutého zájmu a Shailene Woodleyová bude královnou internetových portálů a držitelkou Teen Choice Award.
A protože kouzlo nového a právě objeveného už ve dvojce nemůže tolik fungovat, je třeba přitvrdit, takže se už konečně přestane zdrhat a vyrazí do protiútoku. Tohle cílovka, zpruzená utkvělou představou, že jí pořád někdo z gerontů buzeruje a nařizuje, co smí a co ne, určitě přivítá s potleskem. Co na tom, že se toho moc neděje, všechno se točí kolem tajuplné skříňky, kterou může otevřít jen silný divergent (hádejte, kdo to asi bude?) a vyjevit tak šokující pravdu o budoucnosti lidstva. Aby to bylo výživnější, narve se do toho stanné právo, sérum pravdy, simulace, které zabíjí testované divergenty, kromě jednoho (hádejte koho asi), reál prolínaný halucinogenními sny, konspirace s Odpadlíky a zoufalé repliky typu „Nosíš smrt“, „Nikdo tě nemá rád a nikdo ti neodpustí“ a „Musíš odpustit sama sobě!“ Zní to blbě, prázdně a nelogicky a také to blbé, prázdné a s logikou zápasící je. No a co?
Dystopie stejně nepřežije!
Pošahaná dystopická (alias antiutopická) společnost, kterou paralelně s Divergencí rozvíjí v současné době na filmovém plátně Hunger Games (Kate Winsletová si může padnout kolem krku s Donaldem Sutherlandem), je slepá, postapokalyptická ulička, ve které vládne totalita, lidé jsou utlačováni a jejich svobody omezovány. V takovém prostředí to divergenti nemají lehké, ale možná jsou jedinou nadějí, že někdy bude líp.
Tuhle myšlenku rozvinul v Divergenci slušně režírující Neil Burger a v Rezistenci nedomrle převzal nevýrazný vypravěč Robert Schwentke (Tajemný let, Red), který projektu zrovna nepomohl a významně přispěl k tomu, že je strukturován jako pasáže, kde se vlastně nic neděje, úseky, kde se sem tam něco stane, a sekvence, kdy se sice začnou dít věci, ale nemají logiku. V kontextu s literární předlohou to mělo být akčnější, ale ve Schentkeově interpretaci je to spíš rozplizlejší, se spoustou prázdného zírání, přemítání, meditování a přešlapování mezi osudovými dilematy, takže vám po čase začne být ukradené, jak to dopadne.
Dvakrát tomu nepomáhají ani mládežnické herecké výkony v čele s populárním děvčetem Shailene Woodleyovou (Hvězdy nám nepřály), která buď někam zdrhá, sem tam bojuje, v dlouhých mezihrách vzdychá, zamilovaně zírá a jen vlažně naplňuje představu, že je ta pravá, silná a statečná, která je klíčem k záchraně posledního ostrůvku lidské civilizace. Po jejím boku statuje playboy s řeckými geny Theo James, na Milese Tellera už se po jeho velkém bubnovém sólu (Whiplash) nemůžeme dívat jako dřív a Kate Winsletová si tu zřejmě poprvé a zdá se i naposled zopakovala svoji roli v pokračování.
Kdo ví, co je za hradbami, říká se v závěru – jenomže my dobře víme, že je tam chystaná trojka Aliance, což v daném kontextu není důvod k zásadnímu veselí.
INSURGENT/REZISTENCE. USA 2015. Režie: Robert Schwentke. Scénář: Brian Duffield, Akiva Goldsman, Mark Bomback. Kamera: Florian Ballhaus. Hudba: Joseph Trapanese. Hrají: Shailene Woodleyová (Tris), Theo James (Čtyřka), Kate Winsletová (Jeanine), Miles Teller (Peter) Jai Courtney (Etric), Ansel Elgort (Caleb). V kinech od 19. března 2015.
