Praha - Vítáme rekreantov ROH, hlásá ve slovenštině žlutý nápis na červeném transparentu nad vchodem do hotelu Morava v Tatranské Lomnici. Hudba břinká a pionýři, malované děti, vyhlížejí hosty s chlebem a solí. Dvacet let po revoluci nabízí jedna česká cestovní kancelář retrovýlet do éry socialismu na místě, kde byl Jaroslav Marvan coby nerudný revizor Anděl na zimní odborářské rekreaci. Kolektivní zábavu a nostalgickou pospolitost mohou zažít dnes od 20:00 i diváci Večeru na téma… Kreace rekreace, jehož součástí je dokument Sladké mámení.
„Nehledejte v tom žádnou politiku, všechno je to zábava,“ upozorňuje Petr, manažer cestovní kanceláře, která s nápadem na vzkříšení odborářských rekreací přišla. „Jedou sem lidé, co deset let nikde nebyli, jen leželi u televize, vyhasínali a najednou je něco rozfouká a oni týden hoří…, ale ne politicky,“ vysvětluje.
Chléb a hry
Politika se do pobytů nemotala podle něho ani za socialismu. „Dělalo se to přesně v duchu: dej lidem chléb a hry,“ odkazuje na fintu starých Římanů. Ta ovšem vychází z jednoduché filozofie – plný břich a dostatek zábavy je způsob, jak si lidi naklonit a zajistit, aby si nevšímali, čeho nemají.
Chlebu a her je dostatek už od začátku cesty. Vlak míří na Slovensko, s ním „s puškou v ruce a ohněm v srdci uhání vpřed partyzán“ a po povinné nástupní štamprličce s každou další várkou rekreantů se rychle vybavují i slova jiných polozapomenutých písní – a tak Kaťuša opět vyšla čile z domu a poslední bitva vzplála. V hotelu Morava zatím probíhají poslední přípravy na hosty: naposledy ještě přeleštit bustu Vladimira Iljiče, pověsit vlajku Sovětského svazu a zajistit dostatek mávátek…
Přemluv vnuka!
Většina rekreantů jsou lidé důchodového nebo předdůchodového věku. Mládí statečně zastupuje studentka, která o rekreacích ROH píše diplomovou práci, a mírně otrávená středoškolačka. „Všechno je lepší než škola,“ odpovídá s pokrčením ramen na otázku, proč na takovou dovolenou jela. Pamětníci předlistopadových časů se na rekreaci přihlásili ze zvědavosti a především z nostalgie.
„Je nemyslitelné udělat něco takového u nás. Jako první by po nás skočili ti z Konfederace politických vězňů, ti nám nikdy nepřáli,“ říká pětaosmdesátiletý, zřejmě nejstarší rekreant a ostatní mu víceméně přizvukují. „Staré dny by se měly připomínat, ať mladí vidí, jak jsme se měli. Tehdy jsme se do Německa dostali za tři sta korun, to už není pravda,“ povzdechne si další účastník zájezdu a přidá vzkaz pro mladé: „Ať chodí po naší krásné přírodě a nefetujú!“ Slyšet to Issová s Mádlem, skákali by dva metry vysoko.
Obyčejní lidé
„Hraje hymna a oni k tomu žerou párek,“ zazní v dokumentu snad jediný nesouhlas, a to ještě od nerekreanta. Ostatní se náramně baví a jen potvrzují slova manažera cestovky, že s politikou si buřty a pivo nespojují. Nechají se budit budovatelskou písní, poskakují ve spartakiádním při ranní rozcvičce, soutěží o diplom ROH, odvážou se při vystoupení slovenské Evy a Vaška, opíjejí se, dojímají a vzpomínají…
„Lidé se nezměnili, ale přístup k nim se změnil,“ posteskne si konferenciér, pro něhož jsou retrorekreace návratem k profesi, kterou dělal dvě desetiletí. „Pro ty obyčejný lidi je to pocta, že se o ně někdo zajímá,“ přitakává mu jeden z referentů, může mu být něco málo přes třicet. A jeho kolega k oblíbenosti retrovýletů do socialismu dodává: „Lidé se rádi vrátí tam, kde byl pořádek. Ta doba nebyla zlá, nebyla ani zas tak dobrá, ale byl v ní systém. A ten dneska není.“
