Dlouho očekávanou kulturní událostí se pro pražské publikum stala návštěva kontroverzního tanečníka Sergeje Polunina, spojená s projekcí dokumentárního filmu s názvem Dancer. Snímek amerického režiséra Stevena Cantora, který mapuje osobní i uměleckou krizi fenomenálního mladíka, v první májový den hned dvakrát představil v historické budově Národního divadla. Ve zlaté kapličce i krátce tančil a diskutoval s diváky.
Byť byl film v Čechách už promítán v závěru loňského roku a je k zhlédnutí i na HBO, o vstupenky na květnová představení, kterým předcházela velká marketingová kampaň, byl opravdu enormní zájem. Vyprodaly se během několika málo okamžiků od spuštění předprodeje. Dancer se do vybraných kin ještě vrátí, ale jen na týden od 1. do 6. června.
Z ukrajinské bídy do královského baletu
Sergej Polunin se narodil v malém provinčním městě Cherson na jihu Ukrajiny. Už od jeho útlého dětství bylo jasné, že má velký pohybový talent, a jeho maminka proto napjala všechny síly, aby se nadaný syn dostal pryč z bídných podmínek, v nichž žili. Věřila, že ho čeká lepší budoucnost. Aby získali finance nezbytné pro chlapcova studia, musela se rodina za bolestných okolností rozdělit. Otec odešel vydělávat peníze do Portugalska, babička do Řecka.
Sergej nejprve studoval tanec na kyjevské konzervatoři, kde žil s matkou, a když mu bylo třináct let, zůstal sám v Londýně, kde pokračoval ve studiích na Královské baletní škole. Disciplinovaně dřel do úmoru především proto, aby splnil očekávání rodičů a nezklamal důvěru, kterou do něj vložili. Jedináček, na něhož je kladena obrovská zodpovědnost, byl zkrátka budoucností celého rodu, jenž se pro něj obětoval. A to může být, jak se brzy ukázalo, příliš velké břímě.
Sergejova motivace je ta tam ve chvíli, kdy jeho rodiče neustojí odloučení a rozvedou se, když je mu patnáct let. Film vypráví o tom, jak si Polunin z této skutečnosti odnesl trauma, vzbouřil se, začal holdovat bujarým večírkům, vynechávat tréninky, nechal si potetovat tělo, dokonce i tančil pod vlivem drog a ani to nijak nezastíral.
V devatenácti letech se stal historicky nejmladším prvním sólistou prestižního Královského baletu. Dosáhl mety, která je splněným snem stovek tisíc tanečníků po celém světě. Tančil jednu hlavní roli za druhou, sklízel ovace a nadšené kritiky, stejně tak svými skandály plnil i stránky bulvárních plátků. V roce 2012 šokoval tím, že na svůj post nečekaně rezignoval.
Nějakou dobu poté působil v Rusku, až se rozhodl s baletem skoncovat navždy a rozloučit se posledním tancem, do kterého obtiskne všechny své emoce. A tak vznikl poněkud kýčovitý taneční klip na píseň Take Me to Church irského hudebníka a zpěváka Andrewa Hoziera-Byrne, který natočil fotograf David LaChapelle a který na sociálních sítích doslova obletěl celý svět. Polunin se dostal do většího povědomí diváků a svou taneční kariéru nakonec neuzavřel, jen přesměroval svůj talent a umělecké ambice směrem k nadační činnosti a podpoře tance jako takového. To je také moment, v němž se dostal na plátna film Dancer, jenž vznikal pět let…
Rebel, který je dítětem
Snímek vykresluje komplikované hledání osobní a profesní integrity tanečníka. Tvůrci filmu odvedli poctivou práci a použili široký rodinný archiv, fragmenty inscenací, dobové dokumenty, výstřižky z tisku, rozhovory s rodiči i přáteli hlavního aktéra. Polunin je dnes širokou veřejností vnímán jako rebel, zůstal ale také trochu zmateným a nedospělým dítětem. Dítětem, které odjakživa patřilo k těm zázračným. A ty to v životě, jak známo, nemají většinou lehké.
Odmalička byl pod silným tlakem okolí, z něhož se později zákonitě snažil vymanit a podvědomě uniknout zodpovědnosti. Vystupňovaný osobní příběh akcentuje rozpor mezi životem na scéně a realitou a dramatická katarze mladíka, který se chce vyprostit ze systému, doplněná překrásnými tanečními záběry, vtáhne a uchvátí i „nebaletní“ publikum.
Talent a média
Diváci v Národním divadle měli možnost vidět Polunina zatančit i dvě krátké choreografie, jen jako malou ukázku jeho umění. Hned po zvednutí opony tančil krátké několikaminutové sólo s názvem Silent Echo v choreografii Russella Maliphanta, jako druhý předvedl hned po skončení filmové projekce tanec ze zmíněného slavného klipu Take Me to Church, který pro něj vytvořil jeho přítel Jade Hale-Christofi.
Obě dvě choreografie v sobě mísí estetiku klasického a současného tance, ani jedna ve mně ale překvapivě nezanechala hluboký prožitek, jejž jeho tanec vyvolával ve snímku Dancer. Především druhá choreografie vyzněla spíš jako plochý sled prvků, které tanečníkovi sice sedí, ale jsou navíc proloženy zbytečně teatrálními gesty, a v živém provedení nijak zvlášť nepřesvědčila.
„Zlý chlapec baletu“, enfant terrible, jehož obraz je do velké míry vytvořen médii, se dívá z plakátů pronikavým pohledem šelmy, hrudník plný tetování a jizev. Ve skutečnosti působí spíš skromně, tiše a vlastně možná dokonce až plachým dojmem. Je to mladý muž, který je bezpochyby obdařen mimořádným nadáním. Uvidíme ale, co mu přinese čas. Za jeho rychlou slávu může nejen velká píle a nesporný talent, ale značně se na ní podepsala i všemocná média. Je jisté, že k tomu, aby se mohl opravdu srovnávat s legendárními tanečníky, jako je Baryšnikov či Nurejev, mu v jeho sedmadvaceti letech zbývá ještě odžít a odpracovat dlouhý kus cesty
