Recenze: Yanagihara napsala Malým životem docela velkou knihu

Buď ji milujete, nebo nenávidíte. Kniha Malý život americké spisovatelky Hanyi Yanagihary vychází vstříc představě, že vedle „velkých dějin“ žijeme především „malé dějiny“. Tak jako čtyři přátelé v průběhu třiceti let – na téměř 700 stranách. Ať už je to jakkoliv, kniha je velká zejména svým neuvěřitelným emočním napětím.

Bylo nebylo, ale kdy vlastně? Příběh čtyř spolužáků z New England University, kteří se jednoho dne rozhodli usadit v New Yorku, je především příběhem přátelství. Tušíme, že to bylo vlastně docela nedávno, něco nám stále připomíná, že tohle taky známe (mejdany, galerie, vztahy), ale jinak… Malý život je velká malá freska, která si nás získá, nebo nás definitivně odradí hned v prvních padesáti stranách.

Čtyři přátelé – čtyři pohledy

Kniha, rozdělená do sedmi kapitol, je založena na chronologickém vyprávění čtyř výše uvedených postav. Každý ze čtyř přátel to vidí trochu jinak, prožívá situace jiným způsobem, úměrně své inteligenci a naturelu: začínající herec Willem, nadaný malíř DžejBí, utrápená architekt Malcolm a poněkud introvertní právník Jude, jemuž se kniha ve vrcholné fází věnuje především. Tajemství, které si Jude s sebou nese, se nakonec stává ústředním motivem obsáhlé knihy, v níž není vlastně vůbec nic nemožné.

Jaké tajemství skrývá Judův životní příběh? Odkud přichází? Proč je zraněn na noze? Jaké měl dětství? A v jakém prostředí dospíval? Vypravěčské kvality autorky, jež se místy utápí v detailech a vysloveně místy topí v charakterech, vyžaduje od čtenáře vysoké soustředění – dokud se neustálí na Judově příběhu, občas se můžete ztrácet v tom, kdo vlastně vypráví…

Bezčasí ducha doby pod povrchem

Na příbězích, které jsme si vlastně všichni někdy prožili (a nemusíme na to být vůbec v New Yorku), nejvíce udivuje nepřítomnost událostí, které se v něm staly. Protože je vůbec možné, že by se nikoho z těch pestrých, ambiciózních a ateistických mladých mužů nedotkla událost, jež doslova změnila vyprávění?

Jistě, mám na mysli atentáty z 11. září 2001, ale v knize chybí mnohem více: nikdy tu nezazní, jak se jmenuje newyorský starosta, nevíme ani, jak se jmenuje americký prezident (i když to samozřejmě přeci víme, že?), žádný z vypravěčů ani nikdy nepotká někoho, kdo by přesáhl nějakým způsobem jejich „kapucářské vize“.

Přesto, a možná právě proto, je tu něco, co zůstává pod povrchem. Ale co? Každý ze čtyř mužů je vlastně nakonec úspěšný. Každý ve svém oboru – Willem jako herec, DžejBí jako malíř, Malcoml jako architekt a Jude jako soudce. Přesto situace a životní příběhy, jež prožívají, mají v sobě cosi neskutečného.

To bezčasí, do nějž Yanagihara noří své postavy, se významným způsobem vymykají běžným osudům. Je tu trochu více dojetí, rozuzlení má často povahu melodramatickou – nejste-li zvyklí při čtení plakat, máte právě u tohoto románu velkou příležitost.

Život je utrpení

Český nakladatel soudí, že Malý život je příběhem o „sexuální orientaci, zneužívání a sebepoškozování, o lásce a obětavosti, krutosti a neschopnosti bojovat s osudem“. Jistě, ale Malý život je především příběhem o citlivosti, přátelství a utrpení, jež lze překonat vzájemnou láskou. Ne, to není přímé náboženské východisko, někdy jde vysloveně daleko od náboženství, to je esteticky oslnivé doznání, téměř barokní sdělení, že život je utrpení.

Hanya Yanagihara: Malý život (A Little Life). V překladu Petry Diestlerové vydalo nakladatelství Odeon, Praha 2017.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Při procesu s nacisty byl důkazem i film. Archivy hledali dva američtí bratři

Nový film Norimberk s Russellem Crowem v kinech obrací opět pozornost k norimberskému procesu. Médium filmu souvisí s ostře sledovaným soudem ale i jinak – záběry promítané v soudní síni posloužily tehdy jako důkaz. Část z nich na zpravodajské misi v poválečné Evropě nasbírali bratři z hollywoodské rodiny.
před 21 hhodinami

„Vážený soudruhu prezidente.“ Historik zkoumá příběhy skrz normalizační dopisy Hradu

V průběhu normalizace registrovalo oddělení stížností prezidentovy kanceláře stovky tisíc dopisů. Nejvíc jich bylo doručeno prezidentovi Ludvíku Svobodovi v roce 1969. Dopisy odrážejí běžné problémy společnosti, jako jsou bydlení, sociální zabezpečení, cestování do zahraničí a školství. Ve své knize „Vážený soudruhu prezidente“ nabízí historik Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Tomáš Vilímek desítky příběhů odhalujících jak úsměvné, tak tragické stránky života za normalizace.
včera v 06:30

Czech Press Photo vyhrála fotografie horníka z dolu OKD

Nejlepší fotografií 31. ročníku Czech Press Photo byl vyhlášen snímek ze série s názvem „Práce horníků na dole ČSM – Sever (OKD)“ Lukáše Kaboně z Deníku. Uspěl v konkurenci téměř 300 fotografek a fotografů, kteří do soutěže zaslali 5250 fotografií. „Zavírání dolů v České republice představuje uzavření významné etapy průmyslové historie a proměnu vztahu společnosti k životnímu prostředí. Těžba uhlí po desetiletí formovala krajinu i životy lidí, často s negativními dopady přesahujícími hranice Moravskoslezského kraje. Uzavření posledního černouhelného dolu ve Stonavě je symbolickou tečkou za érou hlubinné těžby na Ostravsku. Fotografovi Lukáši Kaboňovi se podařilo tento přelomový okamžik zachytit s věcnou přesností a silnou výpovědní hodnotou,“ uvedla porota. Ceny se letos udělovaly v devíti kategoriích. Oceněné fotografie budou k vidění v Nové budově Národního muzea od 11. května do 30. listopadu 2026.
20. 1. 2026

Archeologové v Itálii objevili ztracenou Vitruviovu baziliku

Archeologové v Itálii našli pozůstatky více než dva tisíce let staré veřejné budovy, jejíž návrh připisují starověkému římskému architektovi Vitruviovi, známému jako otec architektury. Pozůstatky starověké baziliky našli archeologové v centrálním italském městě Fano severovýchodně od Říma.
20. 1. 2026
Načítání...