Album Osvobozené divadlo V+W 1929–1938 nabízí souborné vydání všech dochovaných nahrávek písní legendární prvorepublikové scény. Pozoruhodným počinem je navíc i samo o sobě, mimo jiné díky dosud nevydaným snímkům. A opět se potvrzuje známá pravda, že na pány Voskovce, Wericha a Ježka nikdo nemá.
Recenze: Voskovec s Werichem trefili vždy do černého
Jakkoli to zní možná nadneseně, po poslechu obou disků lze skutečně jen žasnout nad mistrovstvím všech tří autorů – přičemž nelze vydělovat toho či onoho, natolik byli ve své tvorbě srostlí a skvěle souzněli.
Osvobozené divadlo uvedlo celkem dvacet devět her, na prvním disku tak najdeme sto sedmnáct písní, na druhém různé rarity, duplicitní nahrávky, Ježkův orchestr a další perly.
Kultivovaný pop Jaroslava Ježka
Jaroslav Ježek byl sice klasicky vystudovaný skladatel, ostatně studoval u Aloise Háby, Josefa Suka či Josefa Bohuslava Foerstera, stejně tak rád měl ale jazz a populární hudbu, o čemž svědčí partitury jeho klasických skladeb.
Pro potřeby Osvobozeného divadla samozřejmě neskládal klasiku, ale jeho melodie nezapřely klasickou inspiraci, jak v harmoniích, tak aranžích – a přitom to byly krásné písně, z dnešního pohledu vlastně velice kultivovaný pop. Ale i výtečný jazz.
Kritika nešvarů
Texty V+W často satiricky šlehaly do dobových nešvarů, hodně ostře, nikdy však ne zle a vulgárně – naopak s espritem, vtipem. Voskovec s Werichem si ve svých textech dělali i legraci z dobových fenoménů, například v písni Babička Mary ze zahledění se do barvotiskové romantiky Divokého západu.
Do domácí omezenosti se zase strefuje Jackova píseň o rodákovi z moravské vísky, který sice skončil v Hamburku, nevytáhl však paty z putyky, protože, „moře sice neznal, zato znal whisky…“ Ve skvěle parodickém dialogu Naše řeč si pro změnu autoři střílí z čecháčkovské namyšlenosti a křupanství.
Tvrdá realita i potřebný optimismus
Po celou dobu byli zároveň V+W velice sociálně uvědomělí, ano, levicově uvažující a cítící – stačí si pustit písně popisující tvrdou realitu doby krize, provázené hladem a nezaměstnaností. Byli i politicky angažovaní, jejich písně, komentující stále rostoucí nebezpečí hitlerovského Německa, skutečně burcovaly. A je jasné, jak by všichni tři dopadli, pokud by se jim nepodařilo ještě před obsazením Československa nacisty emigrovat do Ameriky.
Písně Osvobozeného divadla ale byly také neseny tak potřebným optimismem a dobrou náladou, jako třeba Já nedělám nebo Co mám na světě rád. Anebo čítankový příklad: píseň David a Goliáš o střetnutí hrubé síly s chytrostí – a přestože měla tehdy jasné konotace na hrozbu ze strany Německa, platí dodnes.
Nejen písně notoricky známé
Další rozměr nabízely písně s vážnými texty, jako je třeba Klobouk ve křoví, Tmavomodrý svět či Život je jen náhoda. Samozřejmě, řada písní Osvobozeného divadla zlidověla, je zbytečné je zde uvádět, velkým přínosem kompletu je ovšem nabídka písní, které sice nejsou tak známé, na jejichž kvalitách to ovšem nic neubírá.
Ještě jedno je dobré zmínit: těžko si představit produkci dua Suchý–Šlitr, ale i celé scény malých divadel právě bez odkazu pánů Voskovce, Wericha a Ježka.
