Snahy o nový pohled na starší tvorbu mohou být velkým zklamáním. Neplatí to však pro album Vlastimila Třešňáka Konvolut, přinášející nové nahrávky leckdy hodně starých písní. Bez nějaké archivářské piety a v nových aranžmá znějí, jako kdyby je Třešňák napsal včera.
A je tomu jedině dobře, Třešňák je totiž na naší písničkářské scéně naprosto nezaměnitelnou a významnou osobností, a to již od samého počátku své skutečně dlouhé a plodné dráhy. Ne všechny jeho písničky si však našly cestu na alba, je tedy jen dobře, že Třešňák, jak píše vydavatel, po mnohaletém naléhání svolil k nahrání těch sice neznámých, rozhodně však ne špatných písní, eventuelně k novému nahrání písní již známých.
Rozhodně se nejedná o nějaký recyklovaný výběr hitů, to by zde asi nemohla chybět třeba Madam Praha, spíše je Konvolut výběrem písní, které si, ať již z jakéhokoli důvodu, zaslouží být znovu, a jinak, slyšeny.
Každý verš jako ten poslední
Jistě dobrou volbou byl saxofonista Jan Štolba, který všechny skladby zaranžoval, a sice pro Temporary Quintet. Všem písním přitom oblékl krásně padnoucí a elegantní jazzový kabátek, v němž se jak Třešňák, tak všichni muzikanti cítí velice dobře, a sedne i písničkám samotným. Při poslechu Konvolutu se vybaví stará alba Toma Waitse, též citlivě spojující písničkářství s jazzovým, lehce barovým zvukem.
Krásně je to slyšet již v úvodní písni Poezie, s lehce jazzovým doprovodem, kdy se klavírní sóla i vyhrávky Vladimíra Strnada doplňují se Štolbovým saxofonem a swingující rytmikou. Třešňák zpívá zcela uvolněně, nemá to „těžký spodek“, což není zdaleka tak snadné, jak by se zdálo. Přitom si stále drží svůj charakteristický, polozpívaný, polomluvený projev, ještě více tak může vyznít jeho naléhavost, jako by každý verš měl být tím posledním.
Sžíravý, kritický pohled
Podobně jako již zmíněné nahrávky Toma Waitse, i Konvolut asociuje lehce zakouřený bar, na pódiu kapela a zpěvák naklánějící se nad mikrofonem nám šeptá svá vyznání, třeba jako je tomu v písni Seance pro dva, s citlivě použitým banjem, ale i v Baladě o zadýchaných očích kulhavého posunovače, jejíž text strčí všechnu tu fedrovanou sociální poezii s přehledem do kapsy. Protože právě tato poloha karlínskému rodákovi byla nejen blízká, ale také se v ní cítil zcela doma – a z jeho písní to bylo cítit.
Stejně tak je mu vlastní lehce sžíravý, kritický pohled, jako třeba v písničce Spektákl (Cirkus Lyser & Gamid) – po dryáčnicky naléhavém mluveném úvodě, výsměšně popisujícím vše jako jeden velký cirkus. Nic není sice Třešňákovi svaté, zároveň však rozhodně není cynikem. Ze všech jeho písní cítíme cosi člověčího. A je tedy jen dobře, že se nechal přemluvit.
