Každý máme svou reputaci. V případě novely kolumbijského spisovatele Juana Gabriela Vásqueze jde ale o Reputace v plurálu. Autor totiž přivádí na scénu hned několik postav, jejichž reputace je vystavena zkoušce doslova na život a na smrt. Přesto knize, jejímuž autorovi reputace rozhodně nechybí, něco schází…
Ústřední postavou Vásquezova opusu je stárnoucí karikaturista Javier Mallarino. Setkáváme se s ním poprvé ve chvíli, kdy si jde vyzvednout medaili za celoživotní dílo. Impresivní úvod, jímž by jistě nepohrdl žádný filmový režisér. Mallarino se zastaví na chvíli u čističe bot – a náhle se mu zdá, že někoho vidí. Je to jen letmý sen, nebo vlastně taky dávná vzpomínka?
Cesta za medailí, za vytouženou reputací, jíž se mu skutečně dostává v Teatro Colón, nic nezakalí. Pouze ta letmá vzpomínka nebo snad sen, kdy vidí přecházet ulici člověka, na něhož si dnes již nikdo nepamatuje: jeho dávný kreslířský vzor, karikaturista Ricardo Rendón. On ještě žije? Nespáchal kdysi sebevraždu?
Za oponou politické operety
Nostalgie, s níž Vásquez dokáže v nepatrném detailu poodhrnout oponu kolumbijského politického dramatu, je mimořádná. Nepotřebuje k tomu moc postav. Vystačí si v zásadě se třemi: kromě Mallarina je to ještě jeho bývalá žena Magdalena a především politik Adolfo Cuéllar.
Do tohoto trojúhelníku ve dni velkého Mallarinova životního triumfu vstoupí ještě jedna žena: mladička Samanta. Také ona může působit jako vzpomínka, nebo snad sen? Ona sama ale přichází, nikoliv bez jisté míry teatrality, po ukončení ceremonie, aby učinila s Mistrem rozhovor. Je to ale jen záminka. Brzy se má karikaturista dozvědět, zač je toho loket, v souvislosti s karikaturami, jež po léta odesílal do jediného listu, aby si poté vychutnával jejich dopad – a v neposlední řadě i jejich nečekanou moc.
Spisovatel Vásquez dokáže utkat bravurně příběh a vracet ho zpátky tam, odkud vlastně začal. Šíp času letí daleko za oponu politické operety, vzduch jej nadzvedává – a stránky letí spolu s ním. Chtělo by se mu říct: Zastav! Zastav a vysvětli mi, prosím, proč politická a evidetně zkorumpovaná politická moc oceňuje karikaturistu? Nebylo možné udělat ještě něco více než kreslit? Do jaké míry Mallarino vlastně spolupracoval, když se bouřil pouze karikaturami? Jsme přece v Kolumbii, v hlavním městě Bogotá, nejsme v Paříži!
Tyto a další otázky si kladu jako čtenář, aniž bych na ně nalezl odpovědi. Nemyslím, že by mi na ně chtěl Vásquez dát odpověď, protože – věren svému literárnímu vzoru, totiž Milanu Kunderovi, mezi jinými – zůstává raději v náznacích vágní neurčitosti. Jistě, má právo na svou fikci, smích i zapomnění. Nakonec i ta dívka Samanta, jež navštíví celebritu v jejím vlastním domě, není to tak trochu erotická karikatura? Trochu směšná láska? Stalo se to vůbec? A co vlastně?
Romantická detektivka bez konce
Napětí skrývá jakýsi horor, nevíme ale jaký. Romantická detektivka, jež nakonec vyvrhne před čtenáře dvě mrtvoly (jednu přímo, druhou skrytě), je naroubována umně, s velkým nadhledem, snad dokonce i s určitou ironií na rtech. Nese stopy mistrů, má ale i své vlastní tkanivo. Je možná až nesnesitelně lehká, na poměry, ke kterým se vrací.
Jistě, čas, který je před námi, je neurčitý, proč zahalit tajemstvím ale i minulost? Protože jsme zbabělí? Nejsilnějším momentem v knize je absence konce. Nemusí se vám to líbit. Největší slabinou knihy je její nadutá literární póza.
Juan Gabriel Vásquez, autor známý u nás již předchozí knihou Hluk padajících věcí (Paseka, 2015), je ověnčen mnoha oceněními. Tím nejvyšším za Reputace je Cena Španělské královské akademie. Přesto tato kniha, po příjemném překvapení té předchozí, ulpívá na povrchu. Jako kdyby se nakonec Vásquez sám, pod dojmem své vlastní nečekané reputace, rozhodl být autorem líbivějším, koketnějším a nakonec i vlastně nicotnějším.
Juan Gabriel Vásquez: Reputace. Přeložila Anežka Charvátová pro nakladatelství Paseka, 2017.
